Sluneční soustava

Sluneční soustava je planetární systém hvězdy známé pod názvem Slunce, ve kterém se nachází naše domovská planeta Země. Stáří se odhaduje na cca 5 miliard let.

Systém tvoří především 8 planet, 5 trpasličích planet, přes 150 měsíců planet a další menší tělesa jako planetky, komety, meteoroidy apod.

Planety ve sluneční soustavě obíhají po eliptických drahách kolem Slunce.Měsíce obíhají kolem planet také po eliptických drahách.

Sluneční soustava je součástí galaxie Mléčná dráha. Ta je dále částí tzv. Supergalaxie.

Po svém objevení byly mezi planety na čas zařazeny i Ceres a Pluto a Eris, který je dokonce větší než Pluto.

Slunce

Zhruba 99,866 % celkové hmotnosti sluneční soustavy tvoří samo Slunce, které svou gravitační silou udržuje soustavu pohromadě.

Předpokládá se, že bude zářit cca dalších 7 miliard let.

Vyčerpání většiny hélia se jádro gravitací smrští a z "popela" předcházející reakce se stane "palivo" pro následující. Soustava bude ale pravděpodobně existovati nadále po útlumu slunečních termonukleárních reakcí a jeho proměně v rudého obra a následné smrštění se v „bílého trpaslíka“.

Slunce je centrálním bodem soustavy.

Vznik Sluneční soustavy

Vědecká teorie předpokládá, že před více než 4,6 miliardami let se v Galaxii začaly shlukovat částečky prachu a plynu (prachoplynný mrak). Pravděpodobně přeměna nedaleké hvězdy v supernovu, kterýžto děj doprovázely tlakové vlny, přiměla mračno k pohybu. Částečky prachu a plynu se zformovaly do prstenců rotujících kolem hustého a hmotného středu mraku. Jak se mračno hroutilo, prach a plyny byly gravitační silou přitahovány do jeho středu, kde se zvyšovala teplota. Jádro mračna se ohřálo natolik, že v něm začala probíhat termonukleární reakce. Vzniklo Slunce a s ním se objevil sluneční vítr, jenž „rozfoukal“ zbylý prach a plyn směrem ke vznikajícím planetám. Malé částečky v protoplanetárním mračnu do sebe začaly narážet a spojovat se do stále větších a větších kusů hmoty. Největší z nich se staly planetesimálami – základními kameny budoucích planet. Díky působení gravitace vznikaly stále větší objekty a nakonec celé planety, mnoho planetek a ještě více komet. Dál od středu byly teploty nižší, díky čemuž vznikli čtyři plynoví obři

Merkur

Merkur je nejmenší planetou sluneční soustavy.

Jeho oběžná dráha je ze všech planet nejblíže ke Slunci. Díky tomu je neustále bombardován fotony i slunečním větrem - proudem nabitých částic směřujících vysokou rychlostí od Slunce.

Nepřítomnost atmosféry je příčinou velkých rozdílů teplot mezi osvětlenou a neosvětlenou polokoulí. Rozdíly dosahují hodnot téměř 700°C. Na polokouli přivrácené ke Slunci může teplota vystoupit na téměř 500 stupňů. Na polokouli odvrácené panuje třeskutý mráz až –180 °C.

Venuše

Je pojmenovaná po římské bohyni lásky a krásy Venuši.

Venuše je co do velikosti a hrubé skladby velmi podobná Zemi; někdy se proto nazývá „sesterskou planetou“ Země.

Ačkoliv orbity všech ostatních planet jsou elipsami, orbita Venuše je jediná téměř kružnicí.

Okolo Slunce oběhne jednou za 224,7 pozemského dne.

Lze ji ze Země vidět jen před svítáním nebo po soumraku, kdy je i nejjasnější. Proto je Venuše někdy označována jako „Jitřenka“ či „Večernice“. Výjimečně lze Venuši pouhým okem spatřit i ve dne.

Venuše má nejhustější atmosféru ze všech terestrických planet (z křemičitanových hornin), která je tvořena převážně z oxidu uhličitého. Vznikl tak silný skleníkový jev, který ohřál planetu na teploty znemožňující výskyt kapalné vody na jejím povrchu a učinil z Venuše suchý a prašný svět.

V současnosti dosahuje tlak na povrchu Venuše přibližně 92 násobku tlaku na Zemi.

Země

Jde o největší terestrickou planetu ve sluneční soustavě a jediné planetární těleso, na němž je dle současných vědeckých poznatků potvrzen život.

Planeta vznikla před 4,57 miliardami let a krátce po svém vzniku (před 4,533 miliardami let) získala svůj jediný přirozený satelit – Měsíc.

Mars

Mars je druhá nejmenší planeta soustavy po Merkuru.

Je pojmenována po římském bohu války Martovi.

Jedná se o planetu terestrického typu, tj. má pevný horninový povrch pokrytý impaktními krátery, vysokými sopkami, hlubokými kaňony a dalšími útvary.

Má dva měsíce nepravidelného tvaru pojmenované Phobos a Deimos.

V současné době jsou na oběžné dráze kolem Marsu tři funkční sondy (Mars Odyssey, Mars Express a Mars Reconnaissance Orbiter) a na povrchu planety se pohybují dvě vozítka mise Mars Exploration Rover (Spirit a Opportunity),[5] která poskytla data, jež umožnila zmapovat větší část povrchu, definovat základní historická období či porozumět základním jevům odehrávajícím se na planetě.

Jupiter

Jupiter je největší planeta sluneční soustavy, v pořadí pátá od Slunce.

Sluneční soustava je někdy popisována jako systém skládající se ze Slunce, Jupiteru a různého smetí.

On a ostatní plynní obři Saturn, Uran, a Neptun jsou občas označováni jako jupiterovské planety.

Je pojmenován po římském bohu Jupiterovi (též zvaném Jova).

Saturn

Saturn je šestá, po Jupiteru druhá největší planeta sluneční soustavy.

Planeta byla pozorována již starověkými astronomy a byla pojmenována po římském bohu Saturnovi.

Saturn patří mezi velké plynné obry, pro které je typické, že nemají pevný povrch, ale pouze hustou atmosféru, která postupně přechází do pláště.

Atmosféra je tvořena převážně lehkými plyny, a to hlavně vodíkem, který tvoří 96,3 % jejího objemu.

Při pozorování Saturnu z dálky je planeta světle žlutá, což způsobuje vrstva mraků s nejasnými pásy různých barevných odstínů.

Teplota v horní oblačné vrstvě atmosféry dosahuje -140 °C.

Objem planety je 764krát větší než objem Země, má však ze všech planet nejmenší hustotu, která dosahuje pouze 0,6873 g/cm3.

Saturn je znám svou mohutnou soustavou planetárních prstenců, které jsou viditelné ze Země i malým dalekohledem.

Vedle prstenců obíhá kolem planety také početná rodina měsíců, jichž je roku 2008 známo 60. Největší z nich je Titan, který má jako jediný měsíc ve sluneční soustavě hustou atmosféru.

Jeden oběh okolo Slunce vykoná Saturn za 29,46 pozemského roku.

Uran

Je to plynný obr, počítáno podle průměru třetí největší, má hmotnost jako 14,5 Zemí.

Byl pojmenován po řeckém bohu Uranovi.

Nejstarší zaznamenané pozorování se datuje do roku 1690, když jej anglický astronom John Flamsteed katalogizoval jako 38. hvězdu souhvězdí Býka.

Neptun

Neptun je od Slunce nejvzdálenější planeta sluneční soustavy a řadí se mezi představitele plynných obrů

Neptun má charakteristicky modrou barvu, která je zapříčiněna množstvím metanu v atmosféře.

Atmosféra Neptunu je složena převážně z vodíku a hélia s větším podílem vody, čpavku a metanu. Vnitřní stavba planety je spíše kamenitá a obohacená navíc vodním ledem.

Uran a Neptun jsou proto někdy vyčleňováni do zvláštní kategorie jako tzv. „ledoví obři“.

Planeta dostala své jméno podle starořímského boha moří Neptunu

Planeta byla objevena v roce 1846 Johannem Gallem a studentem astronomie Louisem d'Arrestem jako vůbec jediná na základě matematických výpočtů gravitačních odchylek okolních těles.

Všeobecné informace

4. stol. př.n.l. - geocentrický model pohybu planet Slunce a Měsíce se vzájemnou závislostí pohybu jednotlivých sfér - Eudoxos

1. pol. 3. stol. př.n.l. - myšlenka heliocentrického uspořádání vesmíru -Aristarchos ze Samu

238 př.n.l. - výnosem Ptolemaia III. byl zaveden k 365 dním roku pro každý čtvrtý rok jeden den navíc - přestupný rok-Egypt

2. stol. př.n.l. - vypočítána délka slunečního roku s přesností na 6 minut, sklon ekliptiky k rovníku, precese jarního bodu, měsíční paralaxa, excentricita sluneční dráhy aj.-Hipparchos z Nikaie

2. stol. př.n.l - geocentrický model-Ptolemaios

1584 - teorie nekonečnosti vesmíru a světů; uznání heliocentrismu-G.Bruno

1588 - kompromisní systém planet - okolo Země obíha Slunce o kolem Slunce planety-T. de Brahe

1616 - odsouzení a zavrhnutí heliocentrismu katolickou církví a celého Koperníkova díla-Evropa

1632 - důkaz pravdivosti heliocentrického modelu; publikován zákon volného pádu; formulce principu nezávislosti pohybů (tzv. Galileiho princip) G.Galilei

1965 18.3. - první výstup člověka ve skafandru do vesmíru - A.Leonov (SSSR)

1969 20.7. - první lidé na povrchu Měsíce - N. Armstrong a B. Aldrin - USA