Ponapoleonská Evropa

Vídeňský kongres a období restaurace

V době, kdy se zdálo, že Napoleon je definitivně poražen, se koncem září 1814 sešel ve Vídni mezinárodní kongres, který projednal poválečné uspořadání Evropy. Vítězové nad Napoleonem, tedy především Rusko, Prusko, Rakousko a Velká Británie, se snažili posílit vlastní moc ziskem nových území. Duší vídeňského kongresu, který určil na několik desetiletí nové hranice států v Evropě, byl rakouský kancléř kníže Metternich. Jednání trvala až do jara 1815, kdy je náhle přerušil nečekaný návrat Napoleona z ostrova Elba do Paříže. Takzvané stodenné Napoleonovo císařství skončilo v rozhodující bitvě u Waterloo dne 18.června 1815

Nová mapa Evropy

Největší tíhu bojů s Francií v letech 1792-1814 nesly Rusko a Rakousko. Ty také vyšly z jednání kongresu nejvíce posíleny. Rusko se stalo významnou evropskou velmocí a získalo většinu bývalého Polska definitivně také Finsko. Habsburská monarchie obdržela severní Itálii, ale musela se vzdát jižního Nizozemí, které připadlo Nizozemskému království. Prusko bylo odškodněno na úkor Saska a Švédska a získalo také lidnatá a hospodářsky rozvinutá území v Porýní a Vestfálsku. Švédsko, které se včas připojilo k protinapoleonské koalici, získalo Norsko. To bylo totiž odebráno Dánsku, jež zase setrvalo do poslední chvíle na straně Napoleona.

Návrat starých dynastií

Na královské a knížecí trůny, které Napoleon daroval svým příbuzným a generálům, se vracely původní dynastie. Na francouzský, španělský a neapolský trůn znovu dosedlo Bourboni, papeži byl vrácen církevní stát. Obnovování předrevolučnich a přednapoleonských poměrů včetně návratu bývalých panovnických rodů nazýváme restaurace.

Německý spolek

V roce 1806 zanikla Svatá říše římská národa německého. Místo ní byl ve Vídni vytvořen volnější Německý spolek, který sdružoval třicet pět monarchií (včetně západní časti habsburské monarchie) a čtyři svobodná města (Frankfurt na Mohanem, Brémy, Hamburk a Lubeck) .V jeho čele již nestál císař, ale spolková rada. Převahu v Německém spolku si sice udržel rakouský císař, ale hospodářská síla Pruska byla stále zřejmější. Prusko-rakouské souspeření v německém prostoru bylo ukončeno v 60.letech 19.století vitězstvím Pruska.

Svatá aliance

Po definitní porážce Napoleona v létě 1815 se dohodli ruský car Alexandr I., pruský král Fridrich Vilém III. a rakouský císař František I., že si budou v rámci monarchistické a křesťanské solidarity vzájemně pomáhat a že budou společně dohlížet na udržení nového státoprávního pořádku v Evropě. Tato dohoda dostala název Svatá aliance

Dědictví francouzské revoluce

I když se politické poměry v Evropě po roce 1815 mnohdy vracely před rok 1789, myšlenky Velké francouzské revoluce zapomenuty nebyly. Nikdy již nezanikla touha pokrokových občanů po vytvoření právního státu, ve kterém každý občan dosáhne svého práva před soudem. Stejně se ujali i myšlenka rovnoprávnosti lidí ve státě, kde budou na jedné straně zrušena stavovská privilegia a na straně druhé poddanství venkovského fidu. Navěky zakořenil rovněž názor, že občanskou svobodu může omezit pouze zákon, který ale vytvoří občany volené zákonodárné shromáždění, tedy parlament, a že panovníci a jejich ministři musí být zodpovědní těmto voleným zástupcům občanů. Právě o tyto občanské a konstituční principy se odehrál v průběhu 19. století v Evropě ještě nejeden krvavý boj, nakonec však tyto liberální zásady ve většině evropských zemí zvítězily.

Romantismus

Osvícenství, francouzská revoluce a napoleonské pustošení Evropy přinesly však ještě jedno poučení. Lidem, kteří byly svědky těchto událostí, se zdálo, že přemíra chladného rozumu (tedy racionalismu) škodí a vede ve svých důsledcích nikoli k rozumně uspořádané společnosti, ale jen ke krvavým revolucím a válkám. Přirozenou odpovědí na tyto neblahé zkušenosti bylo umělecké, především však literární a hudební hnutí, které nazýváme romantismus.

Romantismus kladl oproti osvícenství důraz spíše na cit, víru a nespoutanou obrazotvornost. Na rozdíl od osvícenců hledali romantičtí umělci své vzory spíše ve středověkých mýtech, legendách a hrdinských eposech a také v přírodě. Romantičtí spisovatelé velkých i malých národů Evropy vytvářeli v této době hrdinské eposy z mlhavého dávnověku. Mezi nejznámější patří eposy o keltském bojovníkovi Ossianovi, o králi Artušovi či o Nibelunzích. Místo francouzských vzorů převládl v architektuře ponapoleonské Evropy spíše vkus anglických aristokratických sídel s lesoparky a napodobeninami gotických staveb. V Čechách byl v duchu romantismu přestavěn zámek Hluboká, na Moravě zámek Lednice. Vrcholná díla v této době vytvořili současníky nepochopený geniální německý hudební skladatel Ludwig van Beethoven [bétoven] a Polák Fryderyk Chopin [šopen].

Biedermeier

Měšťanstvo zvláště ve střední Evropě nacházelo v první polovině 19. století smysl života spíše v klidném rodinném zázemí v blízkosti nezkažené přírody a v práci pro vlast. Mravný a prací naplněný život se stal ideálem, který byl stavěn proti životním postojům a někdy i zahálčivěrnu životu šlechty. V bohatších měšťanských salonech se provozovala hudba a předčítání literárních děl. Mnohé z těchto salonů dosáhly velké proslulosti. O nedělích a svátcích byly pořádány společné výlety do přírody. Tento měšťanský životní styl, který se naplno rozvinul v třicetiletí po roce 1820, nazýváme biedermeier.