Občanské právo

Občanské právo hmotné

Občanské právo hmotné tvoří soubor právních pravidel, které vymezují osobní a majetkový statut subjektů (osob), upravují základní vlastnické poměry ve společnosti, právní princip, kterými se řídí fyzické a právnické osoby ve svých vzájemných osobních a majetkových vztazích založených na vzájemněrovném postavení, jakož i právní prostředky vzniku, změny a zániku práv a povinností z těchto vztahů.

Zásady občanského práva

1. Zásada "vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno" - tato zásada je zakotvena v Listině základních lidských práv a svobod
2. Zásada "vše je zakázáno, co není výslovně zákonem dovoleno" - tato zásada platí narozdíl od první zásady pro chování orgánů státní moci. Podstatou a smyslem této zásady je vytvořit jasně ohraničený prostor mezi právní regulací pozitivní, právní regulací negativní a prostorem, který je zákonem ponechán mimo právní regulaci.
3. Zásada autonomie vůle, zásada smluvní svobody - realizace autonomie vůle subjektů bývá v podmínkách občanského práva posuzována ze čtyř hledisek: jako svoboda učinit či neučinit právní úkon, jako svoboda výběru adresáta právního úkonu, jako svoboda volby obsahu právního úkonu a jako svobodná volba formy právního úkonu; praxe občanského práva ukazuje, že uvedené čtyři sféry autonomie vůle je prakticky nemožné uplatňovat bez jakýchkoli omezení.
4. Zásada "vigilantibus iura scripta sunt" (bdělým náležejí práva) - smyslem této zásady je upozornit na to, že jen takový subjekt dosáhne své plné emancipace a rozvoje osobnosti, který je způsobilý a odhodlaný využít všech svých možností, jež demokraticky koncipovaný systém civilního práva skýtá; nezbytnými kvalitami jsou duševní vyspělost subjektu, úroveň a charakter vzdělání, způsobilost analyzovat své zájmy a volit vhodné cesty k jejich dosažení, konkrétní znalost práva, důslednost a rozhodnost jeho uplatňování apod.
5. Zásada jistoty občanskoprávního obratu - tato zásada není výslovně zakotvena v předpisech občanského práva, její existence je však vyjádřena na řadě míst. Projevy této zásady jsou např.:
6. maxima lex retro non agit (zákon nepůsobí zpětně), která je řadou západních autorů považována za jeden z nejvýznamnějších principů stabilizované demokratické společnosti
7. ochrana práv třetích osob, která je odvozena ze smluvního principu budování občanskoprávních vztahů, má úzkou vazbu na metodu rovnosti subjektů
8. Zásada zákazu zneužití občanských práv - je tradiční zásadou občanského práva, jejíž vývoj byl počat hluboko v římském právu. Nyní nalézá své pevné místo v Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Zneužití práva považuje obvykle za typ protiprávního chování.
9. Zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy (honos mores) - je významnou zásadou, která odedávna je povolána zmirňovat tvrdost zásad a dávala prostor soudci pro uplatnění pravidel slušnosti.
10. Zásada prevence - prosazuje do života občanského práva s relativním časovým opožděním. Občanský zákoník z jejího uplatnění vychází v celé koncepci, obecné vyjádření nalezla v příkazu předcházet ohrožování a porušování práv občanskoprávních vztahů, který je uložen vedle fyzických a právnických osob též orgánům státu a místní samosprávě.

Občanské právo procesní

Občanské právo procesní je jedním z nejrozsáhlejších právních odvětví českého právního řádu. Jeho základním pramenem je občanský soudní řád.

Soudnictví:

1. civilní soudnictví - zajišťuje rozhodování sporů mezi stranami. Jde o rozhodování o právech, povinnostech a právem chráněných zájmech fyzických a právnických osob a státu.
2. trestní soudnictví - zajišťuje ochranu společnosti rozhodováním o vině, a je-li tato zjištěna, tak rovněž o rozhodování o trestu.
3. správní soudnictví - zajišťuje přezkoumáván rozhodnutí vydaných správními orgány ve správním řízení, což je prostředek ochrany před nezákonnými rozhodnutími veřejné správy. Soudnictví lze tedy řešením právních konfliktů omezuje exekutivní funkce státu.
4. ústavní soudnictví - zajišťuje rozhodování o ústavnosti zákonů a zákonnosti jiných právních předpisů. Funkce řešení právních konfliktů se zde promítá do oblasti funkce zákonodárné.

Soudní soustava:

- soudní soustavou rozumíme organizační uspořádání soudnictví, jeho strukturu, stupně a základní vztahy mezi soudy jako jejími články.

1. Okresní soudy - jsou nejnižším článkem soudní soustavy, vykonávají prvostupňové řízení jak ve věcech trestních, tak civilních. Skládají se z předsedy soudu, místopředsedy nebo místopředsedů soudu, předsedů senátů a dalších soudců. Rozhodují v případech stanovených zákony o řízení před soudy v senátech; v ostatních případech rozhoduje samosoudcem.
2. Krajské soudy - jsou druhým stupněm naší soudní soustavy. Rozhodují ve věcech v nichž rozhodovaly v prvním stupní okresní soudy nebo rozhodují jako soudy prvního stupně, dále rozhodují ve věcech správního soudnictví v případech stanovených zákonem. Skládají se z předsedy soudu, místopředsedů soudu, předsedů senátů a dalších soudců.
3. Vrchní soudy - jsou dalším stupněm soudní soustavy. Vrchní soudy byly vytvořeny 2: v Praze a Olomouci. Rozhodují buď jako soudy druhého stupně ve věcech, v nichž rozhodovaly v prvním stupni krajské soudy a v dalších zákonem stanovených případech. Skládají se z předsedy soudu, místopředsedů soudu, předsedů senátů a dalších soudců.
4. Nejvyšší soud - rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích v případech stanovených zákony o řízení před soudy, v jiných příjpadech stanovených zvláštním právním předpisem nebo mezinárodní smlouvou. Nejvyšší soud sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu. Skládá se z předsedy soudu, místopředsedy soudu, předsedů kolegií, předsedů senátu a dalších soudců. Sídlem je Brno.