Jehličnany

Základní charakteristika jehličnanů

• řadíme je mezi rostliny nahosemenné
• většinou se jedná o stálezelené dřeviny stromovitého i keřovitého vzrůstu s jehlicovitými nebo šupinovitými listy
• v listech i kmeni bývají většinou vyvinuty pryskyřičné kanálky
• tvoří samčí a samičí šištice

Jehličnaté dřeviny jsou vývojově mnohem starší než listnaté stromy. Jejich původ je prastarý. Spolu s kapraďorosty, plavuněmi a přesličkami se na Zemi vyvíjely už koncem prvohor. Hlavního rozšíření ve vegetaci dosáhly však v druhohorách (před 125-200 miliony le) a začátkem třetihor.

Rostou především v mírnějším pásmu a jejich rozšíření sahá daleko na sever a vysoko do hor. Většina druhů má pravidelnou a velmi hustou korunu a tmavou barvu.

Stavbou listů (silná epidermis s kutikulou, přítomnost průduchů ponořených pod úroveň okolních pletiv aj.) jsou jehličnany přizpůsobeny ke snížení ztrát vody výparem. V listech, primární kůře i ve dřevě bývají většinou vyvinuty pryskyřičé kanálky.

Tyčinky (samčí vytrusné listy, mikrosporofyly), stejně jako plodolisty neboli semenné šupiny (samčí výtrusné listy, megasporofyly) jsou uspořádány v oddělených jednopohlavných šišticích. Ploché semenné šupiny (vyrůstajízí z úžlabí podpůrných šupin) nesou obvykle dvě vajíčka. Opylování jehličnanů zajišťuje vítr.

Pylová zrna při opylení dopadají na kapku tekutiny, vytvářenou na klovém otvoru vajíčka v době jeho zralosti; vysycháním tekutiny jsou vtahována do vajíčka, kde klíčí v pylovou láčku. Ta proniká k zárodečníkům  vajíčka a uvolňuje dvě neobrvené spermatické buňky (v rámci nahosemenných rostlin vývojově pokročilý znak), z nichž jedna nakonec splývá s vaječnou buňkou a tím vzniká základ embrya.

Oplozená vajíčka dozrávají v semena, volně ležící na plodolistu. Semena bývají zpravidla křídlatá a jsou rozšiřována větrem, vzácně pomocí živočichů (např. u jalovce). Samičí šištice dozrávají v šišky, které často dřevnatějí. V době zralosti se semenné šupiny šištic rozevírají, semena se uvolní a celé šišky opadávají (např. borovice). U některých rodů (jedle) se šišky rozpadávají na stromě, kde zůstává zdřevnatělé vřeteno.

Nejvýznamnější zástupci u nás:

Smrk ztepilý Náš nejrozšířenější jehličnan. Samičí šištice dozrávají v nerozpadavé válcovité šištice. Smrk je u nás původní jen v horskýchh oblastech (v nižších nadmořských výškách byly zejména v minulosti nevhodně vysazovány smrkové monokultury, ale od nich se pro jejich některé nepraktické vlastnosti - nízká retence vody, náchylnost k polomům, kůrovcovým kalamitám, aj. - postupně ustupuje). Je vysazován v parcích a zahradách jako okrasný strom a v hospodářských lesích jako zdroj dřeva.

Jedle bělokorá Má ploché, na konci vykrojené jehlice. Charakteristickým znakem jsou vzpřímené rozpadavé šišky. Tvoří příměs hlavně horských smíšených lesů. Hranice jejího rozšíření je limitována jejími nároky na vlhkost a citlivost vůči pozdním mrazům. Je také velmi citlivá ke zenčištěnému ovzduší (především oxidy síry). Od 60.-70. let 20. století po ekologické katastrofě (imise) v některých oblastech našich příhraničních pohořích téměř vymizela. V posledních několika letech se její stav postupně zlepšuje a opět se stává nedílnou součástí našich lesů. Z jedle se využívá především dřevo, které bylo používáno k vodním stavbám, jako stavební dříví, k výrobě šindelů, sudů apod.

Borovice lesní Jehlice jsou uspořádány po dvou na zkrácených větévkách (tzv. brachyblastech). U nás je tato dřevina původní na chudých půdách a často extrémních stanovištích. Borovice obecně patří mezi hospodářsky nejdůležitější jehličnaté dřeviny. Především poskytují většinou velmi kvalitní dřevo a velký význam mají i v zahradní architektuře. Používá se na výdřevu v dolech na výrobu pražců. Je též jedním z nejvýhodnějších dřev na stavbu lodí, vynikající je i jako palivo. Pryskyřice je zdrojem terpenických látek. Krom toho je vysazována pro zpevnění sutí a písčitých půd a jako okrasný strom.

Modřín opadavý Světlomilná, rychle rostoucí dřevina s každoročně opadavými měkkými jehlicemi. Dobře snáší zimní mrazy i letní horka. Jde o horský strom, ale také se často pěstuje v parcích. Jeho dřevo je vysoce ceněno, je tvrdé, poměrně pružné a velmi trvanlivé. Má červenou barvu a používá se při výrobě nábytku, obložení stěn či jako stavební dříví. Dříve se z něj též vyráběly bedny a kola. Vysoce ceněna je i pryskyřice modřínu, nazývaná benátský terpentýn.

Jalovec obecný Keř nebo nízký strom s pichlavými jehlicemi. Roste hlavně na pastvinách a na okrajích světlých lesů. Jalovec u nás patří mezi přísně chráněné druhy. Obsahuje významné látky a to flavonoidy, třísloviny, silice a různé kyseliny. Využívá i jako léčivo např. pří zánětu močového měchýře, plynatosti, křečích a revmatických bolestech ve svalech a kloubech. Jalovec může zesilovat účinek léků snižujících hladinu krevního cukru a léků močopudných. V minulosti byl považován za účinný lék proti mnoha nemocem a byly mu přisuzovány magické účinky. Lidé věřili, že zničit jalovcový keř přináší neštěstí, naopak větvička jalovce, nošená při sobě, chránila proti nemocem.

Tis červený Je velmi pomalu rostoucí stínomilná jehličnatá dřevina. Typická je nepřítomnost pryskyřičných kanálků, semena jsou rozšiřována ptáky. Patří mezi zákonem zvláště chráněné druhy. Celá rostlina s výjimkou dužnatého nepravého míšku (epimatium), který se semenem požírají ptáci, je prudce jedovatá! V ČR je původním druhem. Dříve býval relativně hojný ve spodním patru listnatých a smíčených lesů, na sutích a skalnatých svazích v nadmořské výšce 400-1000 m. Využití tisu červeného je velmi široké: dřevo - protože velmi pomalu roste, má husté dřevo, nejtěžší z našich domácích dřevin. Dříve se používalo na výrobu vzácného nábytku a vyřezávaných šperků; lov a boj - v dávné minulosti byl vzhledem k velice pružnému dřevu používán především na výrobu luků a z tohoto důvodu byl téměř vyhuben; lékařství; zahradnictví - ačkoliv byl dříve hojnou dřevinou našich smíšených lesů, v současné době se téměř výlučně používá jako okrasná dřevina v sadech a zahradách v celé řadě různých kultivarů.