Habsburská Monarchie a Česká společnost v době Metternichovského absolutismu

Metternichovský absolutismus

Habsburská monarchie vyšla nakonec z napoleonských válek územně posílena. Rakousko se stalo oporou Svaté aliance a společně s Pruskem a Ruskem dohlíželo na dodržování ustanovení vídeňského kongresu. Rakousko bylo nadále absolutně spravováno, neboť největší moc zůstala v rukou císaře, kancléře Metternicha a císařských úředníků. Na druhé straně císař a jeho ministři nebyli do roku 1848 vystaveni žádnému většímu tlaku liberálního měšťanstva, které by usilovalo o zavedení ústavy, a tím i o omezení panovníkovy absolutní moci. V Rakousku platil od roku 1812 občanský zákoník, který zajišťoval i poddaným občanům dosažení rovného práva u soudu. Většina venkovského obyvatelstva však byla stále poddána svým územním vrchnostem a vykonávala pro ně robotu. Tento stav pozvolného přechodu od poddanské k občanské společnosti se udržel v habsburské monarchii až do revoluce roku 1848.

František I. a Ferdinand I.

Po smrti císaře Leopolda II. nastoupil roku 1792 na trůn Leopoldův syn František II. V roce 1806 se vzdal titulu římského císaře a panoval jen jako císař rakouský pod jménem František I. Jeho vláda se vyznačovala v zahraniční politice bojem proti republikánské a císařské Francii a uvnitř říše zmírněním centralizačního a germanizačního tlaku ve školství a státní správě, ale rovněž potíráním svobodomyslnějších politických projevů. Po Františkově smrti v roce 1835 nastoupil na trůn jeho prvorozený, duševně zaostalý syn Ferdinand I., který se stal i posledním korunovaným českým králem. Absolutní způsob vlády se tak ocitl ve zjevné krizi, protože místo Ferdinanda fakticky vládl kancléř Metternich.

Politická reakce

Přirozenou reakcí císaře Františka I. i kancléře Metternicha na francouzskou revoluci a napoleonské války byla snaha tvrdě čelit revolučním myšlenkám a zásadně nejitřit společnost dalšími reformami. Všechny univerzity byly podrobeny zostřenému státnímu dozoru. Liberálně smýšlejicí profesoři byli propuštěni, došlo i k rozpuštění všech studentských spolků. Zároveň byly oklestěny ústavy jihoněmeckých států. Těmito opatřeními byl zcela podvázán politický a společenský život ve střední Evropě.

Probuzení národního vědomí

Napoleonské války probudily v celé Evropě nejen touhu po svobodnější a rovnoprávnější společnosti, ale také lásku k vlasti a vlastnímu národu. Právě v dobách válečného ohrožení chápalo mnoho národů Evropy, především však Španělé, Italové a Němci, prosazování liberálních občanských hodnot zároveň jako cestu k vytváření národní společenosti v hranicích jednoho státu. Tento složitý proces probouzení národního vědomí a vytváření moderního politického národa se nevyhnul ani českým zemím, kde byla situace o to složitější, že zde po staletí žily vedle sebe dvě národní společnosti, Češi a Němci. Na začátku 19. století bylo již zřejmé, že centralizační a sjednocovací snahy osvícených habsburských panovníků neuspěly. Naopak přílišné poněmčování státní správy a vyššího školství vedlo ke snaze slovanských národů obnovit svůj národní jazyk a literaturu.

České národní obrození

První polovinu 19. století považujeme za rozhodující etapu českého národního obrození. Tehdy se podařilo několika generacím českých vědců a spisovatelů modernizovat jazyk a povznést české písemnictví a bádání o českých dějinách na úroveň nejvyspělejších národů Evropy. Z původně osvíceneckých snah české a moravské zemské šlechty, která zakládala učené společnosti, divadla, polytechnická učiliště a vlastenecká muzea, se zrodilo široké obrodné hnutí českého měšťanstva, které bylo silně ovlivněno romantismem. Pražské Vlastenecké muzeum, založené roku 1818 českou šlechtou, se pod vlivem Františka Palackého stále více obracelo k jazykovému národnímu programu a společenským vědám. Stalo se jednou z nejdůležitějších organizačních základen národního hnutí a přirozeným centrem české vědy. Na počátku 30. let založili čeští obrozenci Matici českou, nakladatelský podnik pro vydávání české literatury. Pod vedením Palackého a Jungmanna se Matice česká stala nej větším vydavatelem odborné literatury v první polovině 19. století. V edici Staročeská biliotéka byly vydávány staročeské památky, v edici Novočeská bibliotéka pak díla soudobých autorů. Zde vyšla také stěžejní díla J. Jungmanna či P. J. Šafaříka.

O obrodu českého jazyka se zasloužili zejména Josef Jungmann a bratři Preslové. Českou a slovanskou minulost vědecky zkoumali František Palacký a Pavel Josef Šafařík. Krásnou literaturu obohatili František Ladislav Čelakovský, Ján Kollár a Karel Hynek Mácha. K pozdvižení národního sebevědomí sloužila nejen vyzdvihovaná příbuznost s ostatními slovanskými národy, hlavně s Rusy a Poláky, ale také padělané rukopisy Zelenohorský a Královédvorský, které měly dokázat starobylost české literatury a poukázat na slavnou minulost českého národa.

Počátky politické činnosti

Politická činnost před rokem 1848 nebyla v Rakousku trpěna. České liberální měšťanstvo se mohlo veřejně projevovat pouze spolkovou činností, například v Jednotě k povzbuzení průmyslu v Čechách či v Měšťanské besedě, založené v polovině 40. let. Radikálně smýšlející studenti tajně pomáhali Polákům prchajícím ze země po potlačení listopadového povstání roku 1830. Ve 40. letech se i pod dohledem cenzury začala rozvíjet česká politická žurnalistika Karla Havlíčka Borovského a také česká zemská šlechta se snažila prosadit se na českém sněmu proti přílišnému vídeňskému centralismu. Obrodná snaha českých vědců a literátů a počínající politická činnost českého měšťanstva přispěly k vytváření novodobého českého politického národa.

Počátky průmyslové revoluce v českých zemích

Ve 20. a 30. letech 19. století lze i v českých zemích vystopovat hospodářské a sociální proměny spojené s průmyslovým rozvojem. Nejdříve v textilní výrobě a později v hutnictví železa, pot^inářském průmyslu a ve strojírenství docházelo k rychlenu přechodu od ruční výroby k výrobě strojové. Prvm parní stroje byly vyrobeny v brněnské Luzově továrně a ve strojírnách bratří Thomasů v Liberci a v Praze-Karlíně. V roce 1841 pracovalo v českých zemích již přes sto parních strojů. V letech 1837-1839 byla mezi Vídní a Brnem vybudována první parostrojní železnice. V roce 1845 získala s Vídní železniční spojení i Praha a o dva roky později byla připojena i na telegraf. Již od přelomu 20. a 30. let byly v provozu koněspřežné železnice mezi Budějovicemi a Lincem a mezi Prahou a Lány. V roce 1841 byla v Praze-Karlíně spuštěna na vodu první paroloď nazvaná Bohemia, která přepravovala cestující do Drážďan.