Generace Národního divadla

Generací Národního divadla se označuje společenství autorů, kteří pracovali na výstavbě, popř. výzdobě Národního divadla.

1) Architektura

Josef Zítek (1832 - 1909)

Josef von Zitek byl architekt. Narodil se a zemřel v Praze. Studoval polytechniku v Praze a poté přešel na polytechniku a Akademii výtvarných umění ve Vídni. V rámci studijních pobytů navštívil Itálii, Francii a Německo. Na zakázku vytvořil Zemskou galerii a muzeum ve Výmaru. Působil také jako profesor a restaurátor historických staveb. Po požáru Národního divadla v r. 1881 jeho tvůrčí činnost ustala a většinu času strávil na zámku v jihočeských Lčovicích. Po požáru budovy mu bylo neprávem vyčítáno, že zanedbal protipožární opatření, až sám odstoupil a zapřisáhl se, že do budovy již nevstoupí. Získal titul barona. Je pochován v Malenicích poblíž Lčovic. Mimo Národní divadlo v novorenesančním slohu a Zemskou galerii a muzeum pracoval také na jiných stavbách, např. restaurování zámku v Bečově nad Teplou, Mlýnská kolonáda v Karlových Varech, Rudolfinum v Praze a zámek ve Lčovicích.

Josef Schulz (1840 - 1917)

Byl architekt, restaurátor a profesor na české technice v Praze, člen České akademie věd. Studoval ve Vídni a v Itálii, kde ho očarovala renesance. Josef Schulz vyučoval v letech 1874-1885 také v Odborné pokračovací škole pro zlatníky v Praze a jako hlavní designér epochy se zasloužil například i o obohacení vzorníku tradičních českých granátových šperků o antický či antikizující dekor. Jeho stavby jsou strohé a přesné. Mimo Národního divadla, které restauroval po požáru, je známý také díky své další stavbě - Národnímu muzeu, dále se podílel na tvorbě  pražského Rudolfina, Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Restauroval radnice na Smíchově, zámek na Hrubé Skále, Valdštejnský palác, zámky Stránov a Vrchlabí, Schwarzenberského paláce v Praze na Hradčanech.

Antonín Wiehl (1846 - 1910)

Antonín Wiehl se narodil ve vesničce Plasy, která leží 21 km severně od Plzně. Vystudoval českou techniku v Praze. Působil jako asisten Josefa Zítka. Byl také prvním předsedou Spolku inženýrů a architektů. Je ovlivněn italskou renesancí a také architektem Andreem Palladiem (italský pozdně renesanční architekt a teoretik architektury, realizoval stavby – Basilica Palladiana, Teatro Olimpico, Palazzo Chiericati, vilu Villa Capra). V duchu českého vlastenectví postupně kombinoval italskou renesanci s českou renesancí. Při výzdobě fasád často spolupracoval s Mikolášem Alšem. Projektoval staroměstskou vodárnu – dnes muzeum Bedřicha Smetany, arkády vyšehradského Slavína, Průmyslový palác pro Jubilejní výstavu v roce 1891, budovu městské spořitelny, vlastní, tzv. Wiehlův dům na Václavském náměstí. Rekonstruoval Novoměstskou radnicï. Působil i jako zahradní architekt. Navrhl úpravu židovského hřbitova a sadů před Hlavním nádražím.

2) Malíři

Mikoláš Aleš (1852 - 1913)

Mikoláš Aleš byl český malíř, kreslíř, dekoratér a ilustrátor. Jeho díla jsou romantická (za vzor si vzal malíře Josefa Mánese), později secesní. Mikoláš Aleš se narodil v Miroticích ve významné rodině. Jeho otec byl písař a později městský tajemník. Kvůli finančním potížím se často stěhovali, mimo jiné také do Prahy, ale nakonec se vrátili do Mirotic. Učil se malířem a později, roku 1867 vstoupil do druhé třídy Písecké reálky, kde studoval až do roku 1869, kdy odjel do Prahy na Akademii umění. Během studia si přivydělává vyučováním kreslení a drobnými ilustracemi. Pro protesty proti profesoru A. Woltmannovi, který během své přednášky popřel existenci českého umění, byl vyloučen z akademie. Záhy na to zemřeli oba jeho bratři i matka. O deset let později umírá také otec Mikoláše Alše. Malíř se tedy přestěhoval do Prahy. V roce 1879 společně s Františkem Ženíškem zvítězil s cyklem „Vlast“ v konkursu na výzdobu foyeru Národního divadla. Oženil se s Marinou Kailovou, s níž poté bydlel na Malé Straně. Po návratu z Itálie pracuje na čtrnácti velkých lunetách pro Národní divadlo a ilustracích pro Arbesův časopis Šotek. V roce 1889 vytvořil cyklus ilustrací národních písní „Osiřelo dítě“ a následovaly další cykly. Jeho posledním dílem byl akvarel „Svatý Václav“, který namaloval na jaře roku 1913. Byl mu udělen titul inspektora kreslení na měšťanských školách a rádce v dílech uměleckých.

Jeho dílo je velmi rozsáhlé, mimo cyklus obrazů Vlast v Národním divadle, jmenujme ještě knižní a časopisecká ilustrace (Květy, Tyrolské elegie, Psohlavsi, Špalíček ...).

František Ženíšek (1849 - 1916)

Byl považován za nadaného malíře už jako malý kluk. Spolu s Mikolášem Alešem vyhráli soutěž na výzdobu foyer Národního divadla (mimo to mu také byla svěřena výzdoba stropu hlediště a byl autorem první opony, která shořela roku 1881). Byl profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, poté na Akademii výtvarných umění v Praze. Jeho další díla: portréty, malby oken karlínského kostela sv. Cyrila a Metoděje, obraz Neposkvrněné početí Panny Marie, ad.

Vojtěch Hynais (1854 - 1925)

Narodil se ve Vídni, kde také studoval umění (umění studoval i v Benátkách a Paříži). Působil na Akademii výtvarných umění. Je pohřben na pražském Slavíně. Po požáru Národního divadla roku 1881 byl vyzván, aby pro ně vytvořil novou oponu. Její návrh vypracoval v Paříži; modelem mu stála francouzská malířka Suzanne Valadon. Pro Národní divadlo také vytvořil soubor obrazů Apoteóza zemí Koruny české.

Josef Tulka (1846 - 1882)

Narodil se v Nové Pace. Jeho otec byl krupař. Brzy se on a jeho rodina přestěhovali do Úbislavic, kde jeho otec pracoval jako hostinský. Josef Tulka byl dobrý student,kromě kreslení a malování se věnoval také zpěvu, divadlu a poezii. Vystudoval pražskou Akademii. Aby se jako začínající malíř uživil, hrál v divadelním orchestru a opisoval noty. Působil také jako učitel kreslení. V roce 1879 se Tulka zúčastnil konkurzu na výzdobu lunet v lodžii Národního divadla. Jeho návrhy byly přijaty, a když obdržel cestovní stipendium, odebral se na tři měsíce studovat památky do Itálie. Po svém návratu namaloval v Národním divadle celkem pět lunet: Poesie dává lidstvu bohy, Láska mateřská a láska milenců, Poesie, štěstí a žal, Píseň utlačené svobody a Vlastenectví. Velkým požárem divadla nebyly jeho lunety poškozeny. Zmizel na své cestě za inspirací, když jel do Itálie. Od té doby se o něm neví. Jeho dílo: výzdoba votivního chrámu (Votivkirche) ve Vídni, cyklus Lidský život (Od kolébky až do smrti), ze kterého největšího ohlasu dosáhly celky Universitní studium, Láska a Zasnoubení.

Julius Eduard Mařák (1832 - 1899)

Narodil se v Litomyšli. Studoval na pražské Akademii, poté v Mnichově. Stal se profesorem na pražské akademii v ateliéru krajinomalby. Je jediným krajinářem, který se podílel na výzdobě Národního divadla v Praze, kam namaloval slavná místa českých dějin (Říp, Blaník, Vyšehrad atp.). Jeho krajinomalby zdobí i schodiště Národního muzea v Praze.

Adolf Liebscher (1857 - 1919)

Narodil se v rodině inženýra v Praze. Vystudoval v Praze českou reálku, po níž navštěvoval tříletý kurs pro učitele kreslení ve Vídni. Upozornil na sebe účastí v soutěži na výzdobu foyeru Národního divadla, v níž dostal druhou cenu a jeho lunety (Melodrama, Operetta, Fraška, Epos, Veselohra, Ballet, Opera a Drama) byly umístěny na chodbě. Dosáhl třetí ceny v soutěži na výzdobu dvorany Rudolfina se svými alegorickými kompozicemi Architektury, Sochařství, Malířství a Hudby.

Václav Brožík (1851 - 1901)

Narodil se v Třemošné. Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, Drážďanech a Mnichově. Oženil se s dcerou bohatého pařížského obchodníka s obrazy. Působil jako profesor na Akademii výtvarných umění v Praze. Namaloval obraz na téma Tu felix Austria nube, jímž měl získat přízeň rakouského císaře, což se mu podařilo a císař pak Brožíka povýšil do šlechtického stavu. Dílo: 3 obrazy v salónu Královské lóže - Tři doby země české (Přemyslovsi, Lucemburkové, Habsburkové), lunety, historické malby, krajiny, venkovské žánry, podobizny.

3) Sochaři

Bohuslav Schnirch (1845 - 1901)

Narodil se v Praze v rodině stavitele. Schnirchův sochařský styl vycházel z novorenesančního klasicismu. Je autorem celé řady známých děl, jako jsou výzdoba Národního divadla, Rudolfina, Národního muzea, Zemské banky či Pražské městské pojišťovny. Vytvořil také pomníky Jana Žižky, Jana Palackého, Karla IV. a Jiřího z Poděbrad (1891). Byl studentem J. Zítka na pražské technické univerzitě. V národním divadle vytvořil sochy Apollóna a Devíti múz na atice lodžie Národního divadla a veškerou kamenickou ornamentální výzdoba, dále pak trigy na nárožních pylonech Národního divadla, tympanon nad jevištěm, medailony Měsíců, Dne a noci v Královské lóži.

Josef Václav Myslbek (1848 - 1922)

Narodil se v Praze v rodině malíře pokojů. Studoval malířství na Akademii výtvarných umění, kde sochařské oddělení tehdy neexistovalo. Oženil se s Karolinou. Cestoval do Paříže, kde navštívil i Louvre. Navázal také celoživotní přátelství s Václavem Brožíkem a Vojtěchem Hynaisem. Stal se profesorem na Umělecko-průmyslové škole, roku 1896 přešel na Akademii výtvarných umění, kde učil až do odchodu do důchodu v roce 1919. Je pohřben na pražském Slavíně. Vytvořil alegorické sochy Činohry a Zpěvohry v Národním divadle, busta Bedřicha Smetany ve foyeru, pomník Karla Hynka Máchy na Petříně, ad.

Antonín Wagner (1834 - 1895)

Vynikl jako autor architektonicky dekorativní plastiky robustního projevu a výrazné pózy (sochy pro parlament, Burgtheater, brána Hofburgu ve Vídni). Po roce 1880 se podílel na výzdobě Národního divadla (sochy Lumíra a Záboje, skupiny Opera a Drama) a Národního muzea v Praze (socha Čechie, tympanon a reliéfy průčelí).