Renesance

Renesance neboli znovuzrození je všeobecně uznávaný název pro velké kulturní změny, ke kterým v 15. a 16. století došlo v Itálii, a které nakonec ovlivnily většinu Evropy. Jako jedno z umělecky nejplodnějších období přivedla na svět velké množství geniů. Renesance znamenala významný posun v hodnotách lidí. Náhlý příval energie a víra v lidské možnosti měly dalekosáhlé následky. Mezi nejviditelnější patřil rozkvět umění a nové přehodnocení úlohy umění i umělců v životě společnosti.

Příčin, proč renesance začala právě v Itálii, bylo mnoho. Itálie měla výjimečně silné umělecké tradice a byla také nejbohatší zemí Evropy. Měla svá nezávislá a vzkvétající města s obchodníky a bankéři, kteří toužili proslavit svá jména portréty na zakázku, stavbami paláců a bohatě zdobenými rodinnými kaplemi. Existence takového bohatství a množství mecenášů samozřejmě nezpůsobila tvorbu velkého umění, ale poskytovala umělcům četné příležitosti, aby rozvíjeli a využívali svůj talent v nejvyšší možné míře.

Renesanční umění oslavovalo lidskost a viditelný svět, což znamenalo odmítnutí spíše duchovního přístupu středověku. Znamenalo „znovuzrození antiky“, znovuobjevení klasické civilizace dávného Řecka a Říma v celé své kráse. Literatura, filosofie a umění antiky nabídly Italům nová měřítka a modely. Staří Řekové a Římané byli sice obdivováni pro svůj přístup k životu, ale pravdou bylo i to, že ani tisíc let po zániku tohoto světa nikdo podobných úspěchů nedosáhl. Vedle zpracování a přejímání klasických námětů vyneslo renesanční umění opět světlo antické techniky např. v architektuře, stavitelství a sochařství.

Itálie byla zemí nádherných měst, z nichž každé mělo svoji architektonickou tradici. Není ale pochyb, že v 15. století vévodila Florencie. Práce na městské katedrále poskytly nezbytnou příležitost Lorenzovi Ghibertimu (121378-1455), prvnímu velkému renesančnímu sochaři. Ghibertiovým mistrovským dílem byly dvoje panelové dveře určené pro florentinskou kapli. V Ghibertiových dílnách se učilo mnoho florentinských umělců a jeden z nich, Donatello (asi 1386-1466), byl dokonce ještě větším umělcem než jeho mistr. Jeho klasikou inspirované sochy vypadají jako živé. Platí to také o bronzovém Davidovi, odlitém ve 30. letech 15. století, jenž posunul renesanční dokonalost o značný kus dopředu. David je nahý válečník s jednou nohou položenou na Goliášově hlavě. Socha byla od dob antiky v evropském umění prvním ztvárněním zcela obnaženého těla v životní velikosti.

Filippo Brunelleshi( 1377-1446) byl největším architektem rané renesance. Prostudoval antické památky, které ovlivnily další architekty a učence. Antická římská teorie a praxe se dostaly do širokého povědomí a prvky antické architektury (sloupy, štíty s římsou ve tvaru trojúhelníku, kulaté klenby a kopule) byly nadšeně používány na všech možných budovách, což trvalo až do 20. stol. Brunelleschiho nejznámější dílo, vytvořené ve 20. letech 15. stol., byla kopule florentinské katedrály, stavitelský počin, který hodně přispěl jeho studiu římských technik. Brunelleschi také vypracoval zákony zvládnutí perspektivy – kreslení obrazu na rovný povrch tak, aby to vypadalo, že má hloubku a plynule ustupuje do dálky.

Tato metoda byla důležitá pro sochaře (např. u reliéfů), ale významnější roli sehrála u malířů. Ti nemohli napodobovat antiku, protože žádná malířská díla z tohoto období nebyla známa. Ale mohli zpracovat své představy v duchu antiky, přičemž antické sochy jim mohly nabídnout návod, jak vytvářet velkolepé obrazy v naturalistickém stylu, což jako první dokázal Masaccio (1401- 1428).

Po většinu století vládl ve florentské republice rod Medicejských, což byl rod bankéřů a obchodníků, kteří žili královským stylem. Pro slávu města i svoji utráceli neomezeně. Medicejští i další rody ve městě vyžadovali od malířů detailní dekorativní práci v jasných barvách.

Největším malířem tohoto stylu byl zřejmě Sandro Botticelli (asi 1445 - 1510), jehož pevné linie, pestré barvy a charakteristické postavy dodávají dílům velice zvláštní atmosféru. Botticelliho obraz Klanění králů je příkladem náboženské scény, kde jsou zobrazei i pyšní a do sebe zahledění umělcovi mecenáši Medicejští, což zajímavě s lehce načrtnutými postavami Madiony a dítěte. Botticelliho nejznámější obrazy Primavera ( Jaro) a Zrození Venuše představují jinou stránku renesance – vášeň pro klasickou mytologii a mystické filozofické názory.

Z raně renesančních malířů působících mimo Florencii nejvíce vynikají Andrea Mantegna ( asi 1431 – 1506) a Piero della Francesca ( asi 1415 – 1492), který využil s matematickou přesností perspektivu, což je patrné například na obrazu Bičování Krista.

Období od roku 1500 do roku 1530 je známo jako období vrcholné renesance. Generace umělců, která dospěla, zdokonalila pojetí perspektivy, stínování a dalších technik, jež vyvolávaly dojem, že se lidé dívají na skutečné postavy či scény.

Během vrcholné renesance nahradil Florencii jako centrum italského umění Řím, který mohl nabídnout mecenášství na nejvyšší úrovni – především ze strany ctižádostivých a světsky orientovaných papežů, jako byli Lev X. a Julius II., kteří se chtěli stát nesmrtelnými a obnovit velikost hlavního města. Zaměstnávali tehdejší nejlepší umělce a tím mají oba papežové zásluhu na zrodu mistrovských děl, jako je výzdoba Sixtinské kaple a mohutná mramorová nádhera svatého Petra, největšího chrámu křesťanského světa.

Během vrcholné renesance byli na vrcholu svého rozvoje tři umělci s obrovským nadáním. Leonardo da Vinci (1452 – 1520) byl z těch tří nejstarší. Podivínský a všestranně talentovaný, zanechal po sobě pouze pár obrazů. Nicméně Madona ve skalách a Mona Lisa jsou dokonalými ukázkami klasického ideálu – jako živé, přece však záhadné.

Stejně jako Leonardo i Michelangelo Buonarroti (1475 – 1564) byl Florenťan. Velký sochař a malíř, který strávil čtyři roky života malováním rozsáhlého výjevu z biblické historie od stvoření světa na strop Sixtinské kaple.

Rafael Santi (1483 - -1520) byl nejčistší ze všech klasiků a vkládal do svých mistrovských děl klid a harmonii i v případech, kdy měl a zobrazovat výbušnou scénu. Mezi jeho nejznámější díla patří fresky vytvořené ve Stanze, skupině místností ve Vatikánu. Patří sem taky Škola athénská. Bezesporu nejklasičtější ze všech obrazů vrcholné renesance.

Největším architektem tohoto období byl Dojato Bramante (1444 – 1514), který do symetrického stavitelství zavedl klasické prvky, jako např. v Tempiettu v Římě. Bramante také vytvořil první návrhy s paprskovitými kaplemi a klenutou střechou pro chrám svatého Petra. Na této složité a celé století trvající stavbě se rovněž podílel Michelangelo a další umělci.

Vliv renesance v Benátkách se projevil relativně pozdě. Avšak od konce 15. století daly Benátky světu řadu velkých malířů včetně Giovanniho Belliniho ( asi 1430 – 1516, Giorgiona (asi 1476 – 1510) a Tirana (asi 1487 – 1576). Benátští umělci byli ve srovnání s většinou italských umělců zaměřeni více na stránku fyzickou než na rozumovou. Největší z nich – Tizian- měl v malování svých dokonalých portrétů nepřekonatelný cit pro barvy a látky.

V architektuře přizpůsobil Benátčan Andrea Palladio (1508 – 1580) římské modely venkovskému stylu. Jeho styl ovlivňoval architekty po dlouhá staletí.

Asi od roku 1530 byl renesanční klasicismus nahrazen mnohem výstřednějším stylem, kterému se dnes říká manýrismus. Konec renesance se často přičítá vydrancování Říma (brutální loupení a drancování gardami Karla V.) v roce 1524, jež vedlo Itálii k dramatické změně nálady. Projevila se také skutečnost, že vrcholná renesance dospěla ke svému konci. Dosáhla jisté dokonalosti, a tak se stalo nezbytným vydat se novým směrem.