Hmat

Je překvapivé, co všechno se člověk naučí díky hmatu. Při osahávání tvarů a povrchů musí váš mozek zpracovat několikanásobně více přesných informací, než kolik jich můžeme přijmout očima, ušima, nosem či ústy.

Ze všech našich pěti smyslů je právě hmat tím nejlépe vybaveným k chápání a poznávání vnějšího světa. Prakticky vzato je hmat daleko více než jen pouhým jedním smyslem. Vždyť se můžeme spolehnout, že se jeho prostřednictvím přesvědčíme o pravdivosti toho, co nám sdělily ostatní smysly.

Na rozdíl od ostatních smyslů, které jsou vždy soustředěny do jednoho orgánu – uší, očí, nosu či úst – orgány pro vnímání hmatu jsou rozmístěny po celém těle. Zatímco ostatní smysly reagují pouze na jeden typ podnětů, hmat je citlivý i na teplotu a bolest. Hmat můžeme nejlépe chápat jako souhrn několika smyslů, z nichž některé mají zvláštní receptory a nervová zakončení v kůži, svalech i všude jinde. Tyto pak reagují na množství nejrůznějších podnětů a předávají zprávy mozku.

Hmat nám umožňuje získat mnoho poznatků. Díky němu cítíme dotek či náraz, bez pohledu můžeme odhadnout tvar objektů a posoudit jejich hmotnost, poznat, zda je něco tvrdé či měkké, horké či chladné, zda to působí bolest. Hmat rovněž v našem těle funguje jako citlivý poplašný systém: pocit tepla nebo bolesti často varuje náš mozek dříve, než si dokážeme uvědomit, že tělo je možná ohroženo. Tělo bezprostředně zareaguje ochranným reflexem – např. ucukneme rukou dříve, než se stačíte vážně popálit o rozžhavený předmět.

Mnoho vědeckých výzkumů již zjišťovalo, jak lidský hmat funguje. Když bylo poprvé objeveno, že hmat je závislý na informacích dodávaných různými druhy receptorů a nervových zakončení, převládl názor, že každé z těchto nervových zakončení reaguje jen na určitý přesný podnět, např. bolest, tlak, chlad nebo teplo. Tento názor byl později opraven. Existují určitá nervová zakončení, která jsou citlivá jen na jediný druh stimulace. Při příčném řezu kůží je vidět, že většina těchto specializovaných receptorů se nachází ve vrstvě zvané dermis(škára) a v nejvnitřnější vrstvě. Vyskytují se v různých formách( Ruffiniho tělísko – specializované nervové zakončení v kůži důležité pro vnímání tepla, Meissnerovo tělísko – druh smyslového hmatového tělíska; specializované nervové zakončení, zejm. na špičkách prstů, Krauseho tělísko – pro vnímání chladu, Pacinianova tělíska - pro vnímání tlaku). Později byla objevena jiná, která byla schopna reagovat na více než jeden typ podnětu. Navíc bylo zjištěno, že nejrůznější pocity, které jsme schopni rozeznat, tvoří jen malou část podnětů, které hmatová ústrojí přijímají.

Pozdější průzkum ukázal, že každé nervové zakončení kontroluje své vlastní „vjemové pole“. To je tvořeno určitou oblastí pokožky, která, je-li drážděna, aktivuje určitý nerv. Vjemová pole se však vzájemně prolínají, takže vyvinete-li tlak na určitý bod povrchu pokožky, dojde k aktivaci několika smyslových nervů ve stejném okamžiku. Navíc každý jednotlivý nerv může být zaktivován zároveň tlakem i změnou teploty v daném vjemovém poli.

Nervová vlákna odpovídají prakticky neustále na nějaké podněty, ale pouze ty, které jsou vyvolány změnami teploty nebo tlaku, jsou dostatečně intenzivní na to, aby je mozek dokázal zachytit. Teplota i tlak vyvolávají v nervových vláknech velkou činnost, takže rychlost, s jakou se jednotlivé vzruchy pohybují, je velice vysoká. Přitom právě rychlost pohybu jednotlivých vzruchů do mozku je rozlišovacím znamením, které signalizuje, o jaký vzruch se jedná. Hmatová informace cestuje z receptorů nervovými vlákny přes somatické nervy do centrálního nervového systému.

Různá vjemová pole se od sebe vzájemně liší různým stupněm citlivosti, který závisí na koncentraci nervových zakončení v dané části pokožky. Tak například dotek hrotů dvou ostrých tužek, pouhý 1mm od sebe vzdálených, budete na špičce jazyka cítit jako dva samostatné vjemy, zatímco na zádech by musely být od sebe víc než 50mm, abyste je byli schopni rozlišit.

Byla provedena řada experimentů, které měly prokázat, že různá nervová vlákna jsou schopna přenášet jen určité druhy vzruchů. Je jisté, že některé nervy přenáší zprávy pouze tehdy, je-li kůže nějak poškozená, přehřátá, přiskřípnutá a podobně. Tento přenos však nemohou zajišťovat receptory samy; vzor impulsu je obsažen v nervových vláknech, které vytvoří řetězový přenos hmatové informace z receptorů do mozku. Ačkoli skutečně některá nervová zakončení mohou být citlivější na některé druhy vnějších podnětů, většina odborníků se dnes přiklání k názoru, že to, co způsobuje, že mozek je schopen některé impulzové vzory rozpoznat jako určité pocity, je právě rychlost přenosu a způsobu rozdělování jednotlivých impulzů mezi malá a velká nervová vlákna. Díky své vysoké citlivosti může hmat kompenzovat nedostatečnou citlivost ostatních smyslů. Například Braillovo písmo dává slepým lidem možnost číst pomocí doteků konečků prstů.

Oblast mozku, která slouží k interpretaci pocitů hmatu, teploty, tlaku a bolesti, se nazývá smyslová kůra. Vjemy z levé strany těla se registrují na pravé straně smyslové kůry a naopak. Po „zmapování“ smyslové kůry se ukázalo, že každá oblast těla je spojena s přesně určenou částí smyslové kůry. Čím je daná část těla citlivější, tím více buněk je k interpretaci vjemů z ní potřeba.

Bez ohledu na náš věk je dotyk pro naše vztahy životně důležitý. Pomáhá nám vyjadřovat široké spektrum citů, které bychom třeba jiným způsobem nebyli schopni sdělit. Často se hmat stává smyslem, do něhož vkládáme svou důvěru. Tak se někdy musíme něčeho dotknout, abychom se přesvědčili, zda to vůbec existuje. Hmatová komunikace je důležitá zejména pro dítě, neboť prostřednictvím doteků poznává, že je u něj někdo, kdo ho miluje.