Viry

Viry jsou nebuněčné částice, velké 15 až 390 nanometrů, které se nedokáží samostatně rozmnožovat. K množení potřebují hostitelskou buňku, jsou to nitrobuněční parazité, neboli endoparazité. Virus je pojem pro nákazu jako takovou, konkrétní virová částice, jejíž pomocí se šíří infekce, se nazývá virion. Virion sám o sobě nejeví žádné známky života, dokud se nedostane do kontaktu s hostitelskou buňkou. Věda zabývající se studiem virů se nazývá virologie.

Stavba virionu:

Každá virová částice musí mít nukleovou kyselinu, tou může být buď DNA, nebo RNA. Také kapsida je důležitá. Je to obal sloužící k ochraně viru, tvořený kapsomery, což jsou bílkovinné makromolekuly. Membránový obal už nemusí být nutně přítomen, jinak se nachází okolo kapsidu a obsahuje bílkoviny a fosfolipidy. Podobně tak enzymy, sloužící k zahájení reprodukce po té, co se vir dostane do hostitelské buňky, nepotřebují všechny viry. Významnou součástí jsou glykoproteinová čidla, ta mají schopnost rozeznat hostitelskou buňku a následně k ní přilnout.

Rozmnožování:

Vir přilne na povrch hostitelské buňky, následuje jeho penetrace (vniknutí) do buňky a začíná reprodukce nových virionů. Nukleová kyselina viru nutí buňku vyrábět jejich součásti. Okolo každé vzniklé virové nukleové kyseliny se vytvoří kapsida. Probíhá autoagregace, čili sestavení nových virionů. Ty se následně uvolní z hostitelské buňky, která buď přežívá se změněnými funkcemi, nebo zaniká.

U některých virů (onkoviry, herpes viry) probíhá virogenní cyklus, též známý jako latentní, nebo skrytý. Virus se skrývá v jádru hostitelské buňky a také se spolu s ní množí. Je přenosný pohlavními buňkami z generace na generaci a útočí na základě vnějšího podnětu. Latentní stádium viru nazýváme provirus.

Typy virů podle hostitelské buňky:

1. Bakteriofágy: Viry infikující bakterie. Pokud působí na bakterii destruktivně, můžeme je využívat v medicíně. Někdy ale naopak může být bakterie po napadení bakteriofágem mnohem agresivnější.
2. Cyanofágy: Velmi se podobají bakteriofágům, ale napadají sinice.
3. Zooviry: Viry, které útočí na živočichy. Přenáší se četnými způsoby, jako příklad uveďme třeba kapénkovou infekci.
4. Fytoviry: Rostlinné viry přenášené obvykle hmyzem. Způsobují různé modifikace rostlinných orgánů.
5. Mykoviry: Napadají houby.

Podle nukleové kyseliny dělíme viry na DNA viry (bakteriofágy, cyanofágy, zooviry) a RNA viry (zooviry, mykoviry, většina fytovirů). Existují ale také retroviry, které v průběhu životního cyklu střídají RNA a DNA. Mezi retroviry patří i notoricky známý virus HIV.

Co se týče prevence a léčby virových onemocnění, proti některým virovým onemocněním lze účinně očkovat. Jiná léčiva se specializují na blokování virových enzymů. A přirozeně, organismus se také infekci v rámci možností brání sám. Význam virů pak spočívá nejen v přínosu pro výzkum, ale také pro evoluci.