Paměť a učení

Paměť (memory) je systémový jev propojený se všemi psychickými procesy.

Paměť umožňuje uchování zkušeností, informací o okolním světě i o sobě samém ve vztahu k tomuto světu.

Paměť pomáhá při zpracování, interpretaci a transformaci zkušenosti.

Zkušenost, kterou paměť zafixuje se projevuje v chování i prožívání jednotlivce a obyčejně je nějakým způsobem modifikuje (pozmění):

- v pozitivním smyslu (člověk se naučí vhodné chování)

- v negativním smyslu (člověk se začne bát určitých situací)

Děje se tak na základě: – vědomých zkušeností

- ale i vlivem zkušeností aktuálně vytěsněných a zdánlivě zapomenutých.

Paměť zahrnuje veškerou aktivitu spojenou s uložením, uchováním a vybavováním minulých informací. Selekce a modifikace informací funguje na všech úrovních paměťového procesu. Projevuje se zde:

1. Princip ekonomie:

- člověk si vštípí a pamatuje to, co je pro něj potřebné a významné, ostatní informace zapomíná nebo si je ani nevštípí, důvodem který ve k diferenciaci je omezená kapacita paměti

2. Tendence k zachování rovnováhy a jednoznačnosti:

- člověk si lépe pamatuje informace, které odpovídají jeho dosavadní zkušenosti a postojům, informace, které vytvářely emoční konflikt, mohou být zapomenuty

Fáze paměťového procesu:

1. Vštěpování - kódování:

Předpokladem je přijetí určité informace do vědomí.

2. Uchovávání informací v paměti:

Zapamatování je spojeno se zpevňováním, daným nějakou vazbou:

a) časovou posloupností a prostorou blízkostí

b) obsahovými a významovými vazbami

3. Vybavování – reprodukce, znovupoznání:

Vybavování je proces, s jehož pomocí je informace z paměti znovu získávána.

Reprodukce je rekonstrukcí, tj. aktivním zpracováním zapamatovaného materiálu

Zapomínání

Je selektivní činností. Je to ztráta nebo nedostupnost informací, které kdysi byly v paměti k dispozici.

.Základní druhy paměti:

Krátkodobá paměť (short-term memory, STM)

Uchovává materiál na velmi krátkou dobu. Informace zakódována akusticky. Kapacita paměti je omezena na 7 +2 položek nebo štěpů.

(spoluúčast psychických procesů např. vnímání, myšlení, prožívání)

Pracovní paměť má střední kapacitu i délku trvání, má 3 složky:

a) Centrální systém – kontrolu funkci pozornosti

b) Pomocný systém – pro zpracování vizuálně-prostorových informací

c) Pomocný systém - pro zpracování řečových informací

Dlouhodobá paměť (long-term memory, LTM)

Má značnou kapacitu a uchovává informace po velmi dlouho dobu. Má několik základních složek:

1. Deklarativní paměť :

zahrnuje sémantickou paměť - pro fakta a epizodickou – vázána autobiograficky, tj. k subjektivním zkušenostem

2. Nedeklarativní paměť :

Je nesdělitelná, patří sem procedurální paměť, která fixuje dovednosti a tzv. priming – primární paměť pro tvary

Paměťové procesy jsou obecně ovlivňovány:

1. Somatickým stavem : únava, stárnutí, choroba

2. Psychickým stavem : paměť je ovlivňována psych. procesy

3. Vnějšími okolnosti : funkci paměti ovlivňují i časové cykly, roční období, soc. faktory

4. Vlastnostmi informací, určených k zapamatování

Paměť ovlivňují zejména různé psychické procesy a stavy:

a) Vztah paměti a aktivační úrovně :

- paměť potřebuje optimální aktivaci, silné vzrušení i nízká úroveň aktivace

narušují zapamatování

b) Vztah paměti a poznávacích procesů :

- zapamatování i vybavení bývá usnadněno porozuměním

1b) Mechanická paměť – zapamatování bez porozumění smyslu, bez účasti logického zpracování

2b) Logická paměť – je kombinací logiky a mechanické paměti, účast myšlenek přispívá k zakódování, ale usnadňuje i reprodukci

c) Vztah paměti k potřebám , motivaci a emočnímu ladění :

- člověk si pamatuje především to, co je pro něho podstatné, příjemné, uspokojuje jeho potřeby

Ve vztahu k motivaci rozlišujeme:

1c) Paměť bezděčnou spontánní a neúmyslnou

- převažuje v dětství vede k uchování osobně atraktivních informací

2c) Paměť záměrná, úmyslná, často regulovaná vůlí

- člověk si pamatuje na základě svého úmyslu, protože je motivován i jinými potřebami než je zvědavost

d) Vztah paměti k vůli:

- člověk se často musí nutit k zapamatování něčeho nezbytného, co by si spontánně nepamatoval

UČENÍ

Učení je podmínkou funkční adaptace na prostředí. Dispozice k učení jsou součástí inteligence. Je do značné míry ovlivňováno motivací.

Učení má adaptační funkci – člověk se ve svém prostředí naučí existovat takovým způsobem, který pro něho bude nejvýhodnější.

Učení je tendence ke změně chování, která se odehrává na rovině senzomotorické, emoční, sociální a kognitivní prostřednictvím pozorování, procvičování nebo vhledem.

Výsledkem učení je zkušenost - jde o aktivní , individuálně typické zpracování informací.

Učení je ovlivňováno individuálně specifickou úrovní poznávacích procesů.

Nejjednodušší formy učení využívají efektu prostého opakování nebo vytváření asociací.

Efekt učení může být posílen odměnou nebo oslaben trestem.

Charakteristickým znakem učení je podmiňování.

Podmiňování – je proces, kdy je určitá reakce vyvolána novým, podmíněným podnětem nebo je nějaký podnět spojen s novou, podmíněnou reakcí, podstatou je vytvoření asociací, spojení na základě časové posloupnosti

Má 2 druhy:

Klasické podmiňování : (teorie vyvinuta Pavlovem)

Jde o učení vazby podnětů, signálů, která získává určitý význam.

Operantní podmiňování:

Jde o spojení určité reakce jedince s jejími důsledky, tj. s efektem jaký má.

S tímto typem učení pracovala behavioristická škola:

Behaviorismus přinesl nové poznatky o učení – teorie programového učení:

1. Princip aktivní odpovědi – aktivní odpověď se lépe fixuje
2. Princip minimálních kroků – nevzdalovat se příliš od známého a naučeného
3. Princip průběžného odměňování – neustálého posilování naučeného pozitivním zpětnou vazbou

4. Princip individuálního tempa – učení může být efektivní jen tehdy odpovídá-li možnostem dítěte

1. fáze bývá tzv. učení pokusem a omylem – člověk náhodou objeví účinnou reakci, je to učení, kterému předchází aktivní hledání efektivní varianty, úspěšné řešení je selekováno a zafixováno, zpevnění následuje za reakcí, smyslem je to, že člověk se učí účelnému chování, které by za určitých okolností vedlo k uspokojování jeho potřeb

Učení na základě úspěchu

Rozhodující je úspěch naučeného chování.

Existují 3 teoretické přístupy:

- Instrumentální podmiňování: aplikace pokusu a omylu při zkoušení a nalézání toho co přináší úspěch, učení pracuje s nástrojem (instrumentem), tedy s žádaným efektem učení (zákon efektu)

- Operační podmiňování: základem jsou kybernetické modely

Učení pozorováním a nápovědou (sociální učení)

Průběhy pohybu a repertoáry chování se učíme pozorováním a přímou nápovědou.

Verbální učení

Skládá se z učení asociací, tvorba spojení mezi podnětovým slovem a reakcí.

Učení vhledem

Výsledkem učení je podle gestaltistické školy vhled. Vhled (neboli insight) - přeskupení problémové situace takovým způsobem, že se zde objeví nové vztahy a souvislosti, které představují přijatelná řešení.

Mechanicko-asociační učení, je časově náročné a neekonomické, neumožňuje transfér, selhává v problémových situacích.

Model průběhu učení vhledem:

- fáze uvědomění problému

- fáze hledání (strategie)

- fáze průlomu (vytvoření nové duševní konfigurace)

- fáze testování výsledků (upevnění, zakotvení)

Model struktury učení vhledem:

- učení jako celkový proces

- učení jako logicko-systematický proces

- učení jako vícestupňový spirálový proces

Specificky lidské formy učení:

1. Senzomotorické učení

Zahrnuje motorické učení a s ním učení v oblasti senzomotorické.

2. Kognitivní učení

Osvojování obecných principů (ekonomicky zhuštěná informace), je užitečný jen tehdy, když člověk chápe jeho smysl a dovede rozlišovat situace, na které by se dal aplikovat. Zahrnuje získávání informací o světě a poznávání vztahů i obecných pravidel, která zde platí. Děje se tak na úrovni odpovídající rozumovým schopnostem jedince.

3. Sociální učení

Je závislé na kontaktu se společností a zároveň jedinci umožňuje, aby se do této společnosti začlenil, přizpůsobil se jí a vyrovnal se s jejími požadavky (umožňuje socializaci) . Má obyčejně formu pozorování, nápodoby či identifikace

Nápodoba, neboli imitace

Nápodobu lze charakterizovat jako modelové učení. Nápodoba je možná pokud existuje model chování, který lze napodobit.

Imitační učení je základem informity chování. Jedinec napodobuje již hotový, sociálně přijatelný vzor.

Učení identifikací

Identifikace znamená ztotožnění. Je založena na citové vazbě, případě obdivu k určité autoritě, kterou jedinec napodobuje především proto, že by chtěl být jako ona.

Procesy učení:

vyhledávání významu, přehrávání v myšlenkách, hledání originálního řešení.

U člověka lze většinou uvažovat o učení zprostředkovaném znakovým systémem, tj. řečí.