Litosférické desky

Litosférické desky

Němec Alfred Wegener si povšiml, podobně jako před ním jiní, že se oba břehy Atlantského oceánu podobají, jakoby došlo k roztržení dříve jednotné pevniny. V r. 1912 zveřejnil teorii kontinentálního driftu, unášení pevninských ker. Původní jednotnou pevninu, která se podle něj rozdělila, nazval Pangaea. O půl století později byla jeho teorie potvrzena dalšími doklady. Dosud však nejsou jasné příčiny pohybů pevniny.

Od r. 1963 se ví, že Atlantský oceán se rozevřel během posledních 190 miliónů let. Tento pohyb pokračuje rychlostí několika centimetrů za rok. Od r. 1977 je díky výzkumným ponorkám také známo, že kůra, která tvoří dno Atlantského oceánu, se rozšiřuje, a tak tlačí pevniny od sebe. Tato tenká oceánská kůra (silná zhruba 10 km) je od severu k jihu otevřena dlouhou trhlinou. Tento velký zlom probíhá středem vyvýšeniny nazývané středoatlantský hřbet. Trhlinou z hlubin trvale vystupuje čedič, tuhne a odsunuje na obě strany již zpevněnou kůru.

Co se děje na dně Tichého oceánu?

Přibližně totéž! Nalézáme tam rovněž středopacifický hřbet - s trhlinou a výstupem čediče. A totéž se opakuje v Indickém oceánu. Nicméně pevniny okolo těchto oceánů se posunují mnohem pomaleji, než by tomu mělo být podle zvětšování se oceánské kůry. Ta totiž v určitých místech sestupuje pod vynořené pevniny, které se tím otřásají a vrásní, a na nichž jsou činné sopky. To zjišťujeme např. v Japonsku nebo podél And. Zanořováním oceánské kůry do magmatu, které ji roztavuje a pohlcuje, se vytvářejí hluboké příkopy na dně oceánů. V důsledku tohoto pohlcování se oceánská kůra může dále rozevírat, anyž by se zvětšoval celkový povrch oceánů a země.

Tento úžasný mechanismus představuje to, co vědci dnes nazývají teorií tektonických desek. Podle této celkové představy je zemská kůra rozdělena na desky, které se navzájem pohybují, narážejí do sebe a místy přes sebe přesahují. Původcem těchto jevů je asi magma, nucené současně s chladnutím stoupat k povrchu. V r. 1970 Warren Carey navrhl jinou teorii rozpínání Země. Zakládá se na okolnosti, že kdyby byla zeměkoule menší (její průměr by byl 7 000 km oproti dnešním 12 000km), všechny současné povniny by do sebe zapadly a představovaly jediný celek. Lze si tedy domýšlet, že pevninská kůra původně pokrývala celou zeměkouli a že se pak roztrhla v důsledku zvětšovaní zeměkoule, jejíž poloměr se v průměru zvětšoval o 7 mm ročně. Příčinou tohoto přibývání na objemu bylo zřejmě postupné chladnutí magmatu, které asi vyvolalo pokles hustoty hmoty, tedy zvětšování objemu. Z těchto dvou teorií vznikly další. Některé z těch nejvážnějších se pokoušejí sjednotit deskovou tektoniku a rozpínání zeměkoule. Ani ty však nebyly dokázány. Je známo, jak se pevniny posunují, avšak se neví přesně proč. Země si tak uchovává jedno ze svých tajemství.