Bitva u Gravelines (1588)

Od smrti Marie Tudorovny, manželky Filipa II., se politické vztahy mezi Španělskem a Anglií zhoršovaly. Alžběta I., která nastoupila na anglický trůn, prosazovala anglikánskou církev a podporovala pirátské rejdy Francise Drakea a Johna Hawkinse, kterým pro výsměch Španělsku udělovala šlechtické tituly. Filipovi II. také byla proti srsti poprava Marie Stuartovny a pomoc Anglie nizozemským provinciím. Angličané poskytovali gézům (nizozemští vzbouřenci) svoje vody jako útočiště.

V roce 1580 získává Filip II. po anexi Portugalska významný přístav Lisabon, který mu umožňuje rychlejší útok na Anglii. Již před samotnou námořní bitvou si začal představovat, jak upevní katolicismus v Anglii. Jeho plán zněl prostě. Španělské loďstvo pod velením vévody de Medinia Sidonia dopluje do průlivu La Manche, kde se spojí s vojskem vévody Parmského v Nizozemí. Společně se pak vylodí nedaleko Plymouthu a vyrazí směrem na Londýn, kde se utkají s anglickým pozemním vojskem.

Anglie byla na případný útok připravena. Veškeré své naděje upřela na námořnictvo, protože neměla dostatečně velkou armádu, která by mohla odolat španělským vojákům. Výhodou bylo, že na rozdíl od Španělů Angličané aktivně využívali zkušeností svých námořníků. Došlo ke snížení profilů lodí, aby mohly lépe manévrovat, a výrazně byla také upravena taktika, kde se uplatnila Španěly málo užívaná střelba na dálku.

Španělská flotila vyplula z Lisabonu 28.května 1588 a k Britským břehům dorazila 19. července. Pomocí informací z majáků na pobřeží, se tato zpráva dostala až do Londýna, odkud přišel příkaz, aby okamžitě vyplulo 60 lodí pod velením sira Howarda z Efinghamu, který byl podřízeným sira Francise Drakea. Dostali se Španělům do zad z jihu, čímž se obě flotily držely v šachu a hledaly lepší rozmístění sil. Vévoda de Medinia Sidonia musel zakotvit v obranném postavení nedaleko francouzského Calais, odkud požádal o pomoc vévody z Parmy, který se nacházel u Dunkerque - 50km na sever. Ten ale neměl žádné vhodné lodě.

28. července Howard z Efinghamu naložil 8 lodí smolou a střelným prachem, zapálil je a poslal do středu španělské kotvící flotily. Útok nespáchal valné škody, ale španělské lodě se rozprchly a v jejich rozestavení nebyl žádný systém. K opravdovému střetu došlo na severovýchod od Gravelines. Angličané nejdříve ostřelovali lodě z dálky, ale když spatřili, že Španělům došla munice, přiblížili se a na lodě zaútočili zblízka. Mnoho lodí bylo poškozeno nebo bez stěžňů. Většina zbylých plavby schopných lodí byla pronásledována na sever, kde byla ponechána na pospas přírodním živlům. Španělé museli obeplout Britské ostrovy ze severu. Zdaleka nejvíce lodí podlehlo zrádnému skalnatému pobřeží Irska.

Po porážce se Filip uzavřel ve svém Escorialu, španělská ekonomika se začala hroutit, což se projevilo především v třicetileté válce. Ačkoliv Angličané neztratili ani jedinou loď, na lodích vypukly epidemie tyfu, které měly na svědomí až 8000 námořníků. Díky ceně, kterou zaplatili za účast v boji, byla upevněna pozice anglikánské církve a bylo vojensky stvrzeno odtržení nizozemských provincií.