Světová literatura 2. poloviny 20. století

Literatura ve 2. polovině 20. století se dělila na několik proudů. Nejvýraznější z nich byla díla psaná jako reakce na válku proto si právě o nich řekneme podrobněji.

Autoři popisovali nejkrvavější konflikty i s jejich následky. V dílech protestovali proti krutosti války. Oslavovali hrdinství, statečnost, vlastenectví či přátelství. Ukazovali obrazy extrémních situací a psychiky člověka.

Těmito tématy se zabývaly mnohé evropské země. Začněme třeba v Rusku. Zpočátku se v této literatuře projevuje především dokumentární hledisko. Později začíná převažovat patos. Objevují se zde skvěle popsané bojové scény. Autoři přeceňují zásluhy komunistů. Ruská literatura této doby má agitační a politické cíle. Pro představu jmenujme dva autory. První z nich je Boris Polevoj, vlastním jménem Boris Nikolajevič Kampov, se narodil v roce 1908 a zemřel v r. 1981. Jeho nejvýznamější dílo je Příběh opravdového člověka, jedná se o tzv. optimistickou tragédii. Tento dokumentární román s psychologickými prvky vypráví o letci, který se při zřícení těžce zraní, ale silou vůle překoná i amputaci obou nohou a deprese. Nakonec se vrátí na frontu a znovu létá. Jako druhého autora zmiňme Alexandra Fadějeva a jeho slavné dílo Mladá garda, což je válečný román, který pojednává o hrdinství sovětské mládeže ve válce.

Přesuňme se do Německa, zde se projevují dva odlišné směry v poválečné literatuře. První směr je antifašistická tvorba do konce 50.let v sovětské zóně. Druhý proud především mladé generace se projevuje v Západním Německu a píše kriticky o nacistické minulosti a negativních jevech společnosti. Zde zmíníme autorku Annu Seghersovou vlastním jménem Netty Radvaryivou. Psala antifašistickou literaturu. Její nejznámější román se jmenuje Sedmý kříž. Toto dílo pojednává o útěku sedmi vězňů z koncentračního táboru Z těchto sedmi se zachrání pouze jeden. Je zde popisováná hrůznost nacistické ideologie.  Z druhého směru si připoměňme držitele Nobelovy ceny z roku 1999 Güntera Grasse a jeho groteskní humoristcký román Plechový bubínek. Ten ukazuje předválečné, válečné a poválečné Německo z pohledu postiženého Oskara Matzeratha, jenž předstírá dětinství, čímž si zachová určitou svobodu. Ironizuje vše, co děje okolo něho.

Literatura reagující na válku vzniká i ve Spojených státech amerických. Abychom si i oní udělali nějaký obrázek, jmenuje opět dva autory. Konkrétně se jedná o Normana Mailera a Williama Styrona. Začněme Mailerem a jeho románem Nazí a mrtví. Příběh se odehrává v období války v Tichomoří. Popisuje zde chování lidí v mezních životních situacích. Román je psán naturalistickou syrovostí. Popisuje krutosti a nesmyslnost války za pomocí ironie. Styronova Sophiina volba je psychologický román s autobiografickými prvky. Ukazuje především zločiny rasismu. Je to příběh polské emigrantky Sophie a o jejím drastický vyprávěním zážitků z Osvětimi.

nyní se ještě stručně podíváme do Francie, Anglie a Nizozemí. Ve Francii je velmi výzamné dílo Most přes řeku Kwai od Pierra Boulleho. Je to válečná román, který ukazuje otřesný obraz japonského zajateckého vězení v Thajsku. V Anglii je významným spisovatelem Patrick Ryan, který napsal například humoristický román Jak jsem vyhrál válku. Příběh vypráví o poručíkovy Ernestu Goodbobym, který se snaží udržet maximální morálku a disciplínu, ale je neúspěšný. Poslední dílo, které zmíníme, pochází z Nizozemí. Jedná se o Deník Anny Frankové, ve kterém jsou zaznamenány autentické zážitky židovské dívky, která se se svými příbuznými schovávala před německými nacisty. V roce 1944 je však rodina odhalena a odvlečena do koncentračního tábora. Deník je psán formou dopisů fiktivní přítelkyni Kitty.

V této době se ve světě projevují i další směry jako existencialismu, neorealismus či postmodernismus.