Psohlavci - Jirásek Alois
Román nás zavádí na Chodsko v letech 1692-1695. Chodové, strážci západních hranic, lidé svobodní, požívali od českých králů mnohých výsad. Po bitvě na Bílé hoře byli však císařem Ferninandem II. prodáni Vilému Lamingerovi. Po jeho smrti zdědil panství syn Maxmilián, Chody zvaný "Lomikar".
Mnoho let hájili svá práva, ale roku 1668 jim bylo nařízeno "perpetuum silentium" - věčné mlčení. Přesto odmítali Lamingerovi poslušnost, spoléhali na staré majestáty od českých králů. Ty byly uschovány u matky Jana Sladkého Koziny, sedláka z Oujezda u Domažlic. Jan Kozina byl poslušným poddaným, žil pro svoji rodinu. - ženu Hančí a dvě děti. Prvních sporů se neúčastnil, lidé mu příliš nevěřili. Důvěru získal až tehdy, když varován Matějem Přibkem a dudákem Jiskrou bránil panským pacholkům v poražení lípy na svém pozemku. Tím začal i jeho boj s vrchností. Do Oujezda přijeli vojáci hledat majestáty. Našli je, ale dva nejdůležitější zachránila Kozinova matka. Jan Kozina byl s několika dalšími uvězněn. Laminger nalezené majestáty před očima Chodů spálil, poté byli vězni propuštěni.
Chodové vyslali do Vídně deputaci, dovolávali se ochrany císaře. Věřili ve vítězství, proto odmítali robotu, neplnili panské rozkazy. Kozina je varoval před výtržnostmi, vysvětloval, že nahrávají pánům. Nedbali jeho rad, o masopustním veselí utopili před trhanovským zámkem karabáč a panáka, který představoval Lamingera.
Ve Vídni vedl při Chodů advokát Straus. Laminger jej podplatil a svými žalobami docílil, že byli Chodové znovu odkázani k mlčení. Na trhanovském zámku nastalo obrovské pobouření, rozvášněný dav chtěl Lamingera utlouci. Jen s námahou se podařilo Kozinovi situaci uklidnit. Chodové podali další protest. Císař odkázal jejich při k apelačnímu soudu v Praze. Mluvčí Chodů zde však byli vyslýcháni pro výtržnosti a uvězěni, pergameny zničeny.
Doma zatím vypuklo pod vedením Přibka povstání, bylo však vojenskou silou potlačeno. Chodové věznění v Praze podepsali přísahu poslušnosti a byli propuštěni. Nepodepsal pouze Kozina a jeho strýc Hrubý, soud je potrestal rokem žaláře, ale Laminger si vynutil smrt oběšením. Hrubý ve vězení zemřel, na Kozinovi byl rozsudek vykonán 28. listopadu 1695 za přítomnosti 68 vážených Chodů. Před svědky povolal odsouzenec Lamingera na boží soud: "Lomikare, Lomikare. Do roka a do dne zvu tě Lomikare na Boží súd." Tak se také stalo. Lamingera na výroční den Kozinovy popravy ranila mrtvice. Jeho smrt vrátila Chodům víru ve spravedlnost.


