Příslovce

PŘÍSLOVCE (adverbia)

Je to neohebný (nedá se skloňovat ani časovat) slovní druh. Vyjadřuje blíže určitý děj nebo vlastnost. Ve větě má téměř vždy funkci příslovečného určení (místa, času apod.), které je závislé na přísudku.

Vzniká odvozením od přídavného jména. (např. krásný - krásně, smutný - smutně...)

DRUHY:

odvozená od přídavných jmen

1. příslovce MÍSTA - ptáme se kde?... vyjadřuje místo (př. doma, venku, dole, nahoře..)
2. příslovce ČASU - ptáme se kdy?... vyjadřuje čas (př. dnes, večer, dlouho, pozdě...)
3. příslovce ZPŮSOBU - ptáme se jak?...vyjadřuje způsob (př. pěkně, smutně, vesele, radostně..)
4. příslovce MÍRY -
5. příslovce PŘÍČINY

odvozená od zájmen

1. ukazovací - tady, zde, tam, sem...
2. tázací - kde, kam...
3. vztažná - proč...
4. neurčitá - kdesi...
5. záporná - nikdy...

Existují také příslovce, které vznikly tvz. ustrnutím:

• jmenných tvarů: úhrnem...
• slovesných tvarů: stoje...
• spojením předložky a jména: zpaměti...

Příslovce je možné stupňovat. Rozlišujeme tři stupně.

• 1.zdravě .. 2. zdravěji..3. nejzdravěji
• 1. špatně... 2. hůře... 3. nejhůře

z následujících příkladů vyplývá, že se rozlišuje stupňování pravidelné (jako u zdravě) přidáním předpon a přípon. Nebo nepravidelně (v příkladech jde o slovo špatně)

PREDIKATIVA: jádrem jsou příslovce s koncovkou -o, dále spřežky, ustrnulé substativní tvary, a další..

1. modální - vyjadřují modalitu děje obsaženou v infinitivu plnovýznamové věty nebo ve větě vedlejší. Můžeme je přepsat do podoby přídavného jména s koncovkou - é (je možno - je možné...) Vyjadřují nějakou možnost nebo nutnost.
2. stavová - vyjadřují přírodní stavy (venku je jasno) , osobní (je mi mdlo), objektivní stav společenského prostředí (na vesnici je klid)