Nacházíte se zde: Galaktis » Články » Český jazyk a literatura » Národní jazyk

Národní jazyk

Národní jazyk a jeho útvary

Řeč – schopnost člověka vyjadřovat myšlenky artikulovanými zvuky nebo grafickými značkami, vytvářet promluvu, slouží ke vzájemnému dorozumívání mezi lidmi – ke komunikaci.

Komunikaci ( z lat. communis – společný, communicare – činit něco společným, dorozumívat se) chápeme jako přenos informací, sdělování obsahu vědomí jednoho člověka dalšímu člověku či lidem

1) verbální

a) forma mluvená ( pomocí řeči)

b) forma písemná ( pomocí písma)

2) neverbální

a) pomocí smluvených značek, kódů, ..

b) pomocí výrazu nebo pohybu různých částí těla = řeč těla (gesta, mimika, řeč očí, přiblížení nebo oddálení...)

„ Řeč je sama duše a kultura národa. Zdokonaluje-li se národ, musí se zdokonalovat i jazyk, neboť je živý a vyvíjí se s námi všemi, stále nesen výškou duševního napětí národního.“

Karel Čapek

Jazyk – systém výrazových a významových prostředků, nástroj myšlení a dorozumívání (řeč lidí stejného národa a území).

Má formu mluvenou (zhruba od poloviny 4.tis.př.n.l.) a psanou.

Jazyk je abstraktní systém ustálených a závazných znaků a pravidel, sloužící k dorozumívání a myšlení. Konkrétním užitím jazyka v komunikaci je řeč, která je individuální realizací jazykového systému.

Existují jazyky živé (používané pro dorozumívání v současné době)

mrtvé (dnes již nepoužívané v běžné komunikaci ústní, popř. nepoužívané vůbec – např. latina, chetitština)

umělé (esperanto, interlingua)

Jazyky programovací nevyhovují definici jazyka jakožto nástroje univerzální komunikace.

Mluva = realizovaná složka jazyka, způsob řeči jednotlivce

Jazykový systém češtiny umožňuje vyjádřit plánovanou činnost budoucím časem slovesa nedokonavého (Zítra se budu dívat na fotbal), tvarem přítomného času slovesa dokonavého (Zítra se podívám na fotbal), tvarem přítomného času slovesa nedokonavého (Zítra se dívám na fotbal), obraty se slovesy zamýšlím, hodlám, chci (Zítra se chci dívat na fotbal) atd.

Autor projevu se může rozhodnout, jakou variantu zvolí.

Funkce jazyka:

a) sdělovací, komunikační, dorozumívací (= základní)

b) výzvová, apelová (= přesvědčovací, vliv na ostatní)

c) citová, výrazová, expresivní (vyjadřuje city, pocity, nálady, duševní stavy - přání, obavy,

lítost ...)

d) myšlenková, mentální (zachycuje proces myšlení)

e) estetická, umělecká (krása řeči, zvláště v uměleckých projevech – zvláštním způsobem

oslovuje lidské smysly, emoce, myšlenky, obohacuje tak člověka uměleckým prožitkem)

úroveň řeči závisí na kvalitě znalosti jazyka

Národní jazyk – reprezentativní útvar, jednotný a srozumitelný všem příslušníkům národa nebo etnika, které spojuje společné území, historie, kultura, společenský a politický život

- je to souhrn jazykových prostředků, které používají jako nástroj dorozumění a myšlení

Čeština je v České republice jediným úředním jazykem a používá ji zhruba 96 % obyvatel. Často zde zaslechnete také slovenštinu, němčinu, polštinu a romštinu.

„Tisíciletá minulost protéká každým slovem. Děláme něco velkolepě starého a historického, když mluvíme česky,“ tvrdil spisovatel Karel Čapek.

Útvary národního jazyka:

Spisovné:

- spisovná čeština – jednací jazyk na veřejnosti (sdělovací prostředky, státní a jiné dokumenty, školy, úřady, odborná a umělecká literatura)

- vznikla na základě středočeského nářečí

- není však úplně jednotná, může obsahovat prvky hovorové, neutrální, , knižní, archaické. V mluvené podobě užívá minimum knižních a archaických slov převládají výrazy neutrální (bezpříznakové), ale velmi často se užívá i slov hovorových.

- hovorová čeština – mluvená podoba spisovné češtiny (v běžném společenském styku a komunikaci), nemá archaické a knižní prostředky (odebrat se, břímě), stavba vět je jednodušší,a volnější, slovní zásoba je obohacena slovy z obecné češtiny (legrace, trucovat), a u víceslovných pojmenování dochází k univerbizaci (zkrácení v jedno slovo) – spacák, panelák, náklaďák

Nespisovné:

a) teritoriální (územní ) diferenciace (rozrůzněnost)

- nářečí (dialekty) – odlišené místně, zeměpisně, např. v Čechách v podkrkonošské, chodské, na Moravě lašské, hanácké, moravskoslovenské

Čím vzdálenější území od centra (Prahy), tím větší nářeční rozrůznění

Postupně nářeční rozdíly mizí (vliv školy, médií, pohybu obyvatel)

Nářečí česká: východočeská, jihozápadočeská, českomoravská (část jihovýchodních Čech a jihozápadní Moravy), středočeská

Nářečí moravská: lašská (severní Morava), hanácká (střední a jižní Morava), moravskoslovenská (východní Morava)

Všichni lidé, kteří mluví česky, si bez obtíží rozumějí. Zároveň je však pro českou jazykovou situaci příznačný poměrně velký rozdíl mezi tradiční spisovnou češtinou a jazykem běžně mluveným.

Nespisovná mluva obyvatelstva je rozlišena územně. V Čechách převládá interdialekt (nadnářeční útvar), zvaný obecná čeština, který se vyvinul na podkladě hlavních rysů nářeční skupiny středočeské. Na Moravě můžeme pozorovat větší nářeční rozdíly. Jde o tři výrazné nářeční oblasti: hanáckou (středomoravskou), moravsko-slovenskou (neboli východomoravskou včetně Valašska) a lašskou (slezskou).

 

b) sociální diferenciace

- profesní mluva = mluva zaměstnanců určitého povolání, oboru, např. zedníků (fanka, šalovat), lékařů (exnout, kajzr-císařský řez, slepák, penoš), železničářů (šraňky, bobina-název lokomotivy, ranžír-seřadiště)

- slang = mluva zájmových skupin, má emocionální zabarvení, např. studentský (matyka, koule), myslivecký (slechy-uši, běhy-dolní končetiny, prut-ocas, světla, barva, pírko, křižák)

- argot = mluva společensky (sociálně) izolovaných či vyřazených vrstev, např. zlodějů (káča, fízl, prkenice), vězňů (dóžo, dožínky=doživotí, kukačka, čučkin=dozorce), narkomanů...

známá byla např. ve 20. a 30.letech minulého století hantýrka „pražských pepíků“neboli „pražské galérky“ (bonzák-udavač), v Brně pak „plotňáčtina“ (šalina),která je výrazně česko-německá



Informace o článku

Tagy: (Přidat tag)
Autor: Klára Šilingrová | Napsáno: 29. 3. 2009, 21:44
Zavřít