Ludwig van Beethoven

Doporučit a sdílet | Tisk

Ludwig van Beethoven, který se narodil v prosinci 1770 v Bonnu, je známo pouze přesné datum pokřtění 17. prosince. Byl druhorozeným synem ze sedmi dětí, ale dospělosti se dožili pouze Ludwig a jeho dva mladší bratři.

Beethovenův otec a děd byli zaměstnáni jako hudebníci u dvora arcibiskupa kolínského v Bonnu, a tak mladý Ludwig vyrůstal v atmosféře prosycené hudbou. Jeho schopnosti se záhy projevily, a proto se jeho otec snažil na něm vydělávat jako na zázračném dítěti. Už v červnu 1782 měl jedenáctiletý Beethoven na starosti mši v kapli, když byl dvorní varhaník pryč. Následující rok se podařilo publikovat jeho nejranější významné skladby: soubor tří sonát pro klavír.

Na jaře 1787 Beethoven navštívil Vídeň, kde se údajně setkal s Mozartem a krátce u něho studoval. Beethoven se ale musel po krátké době vrátit domu, protože mu přišla zpráva, že je jeho matka těžce nemocná. Beethoven se vrátil domu v době, kdy jeho matka umírala na tuberkulózu, zatímco jeho otec propadl depresím a alkoholismu. Po smrti matky připadla na něj starost o výživu rodiny včetně výchovy dvou mladších bratrů.V roce 1789 se stal hlavou rodiny poté, co byl úspěšně přijat za poloviční plat na otcovo místo. K tomu měl příjmy jako hráč na violu a klávesové nástroje v místních orchestrech, kde jeho virtuozita záhy upoutala pozornost bohatých a mocných v bonnské společnosti. Když mu Josef Haydn nabídl, že ho vezme jako žáka do Vídně, jeho přátelé souhlasili, že ho budou podporovat. V listopadu 1792 si Beethoven sbalil věci a odjel do hlavního města Rakouska. A domů se už nikdy nevrátil. Haydn se ukázal být pro Beethovena zklamáním. Jak je tomu u mnoha umělců, nebyl to žádný učitel, a Beethoven se kvůli své netrpělivosti učit se obrátil na jiné.

Nicméně Vídeň se pro něho stala úplnou pohádkou, protože nabízela mladému virtuózovi nekonečné možnosti. Beethoven, vyzbrojen doporučeními od svých přátel z Bonnu, dokázal proniknout do těch nejvlivnějších kruhů ve městě, kde se soukromé hudební večírky staly životním stylem. Všude, kde Beethoven hrál, okouzloval posluchače svými improvizacemi na klavír. Na prince Karla Lichnowského zapůsobil tak, že ho pozval do své domácnosti. To však netrvalo dlouho. Poměrně záhy se u Beethovena projevily určité povahové rysy – nebyl ochoten spolupracovat, nedbal na své vystupování, na svůj vzhled a zevnějšek a pohrdal všemi společenskými způsoby.

Dvorské konvence v princově paláci ho brzy vedly k tomu, že se vrátil zpátky do svého soukromí. Další patroni, jako například arcivévoda Rudolf – bratr rakouského panovníka – si uvědomili, že Beethoven nedokáže snášet žádný způsob disciplíny a naučili se ho brát takového, jaký byl. Beethoven nedělal žádné tajnosti s tím, že cítí sympatie k republice. Mnohé jeho práce vycházejí z tématu osobní a politické svobody. Navzdory svým postojům se Beethoven po celou svou kariéru spoléhal na velkorysost svých aristokratických patronů. Od arcivévody dostával doživotní rentu za podmínky, že zůstane ve Vídni. Také se stal vášnivým obdivovatelem mnoha mladých žen velmi urozeného původu – žen, které podle tehdejších společenských pravidel nemohly uzavřít žádné vážné svazky se synem dvorského hudebníka.

Kombinace nechtěné závislosti, revolučního zápalu a zoufalé vášně byla pravděpodobně hlavní silou skrývající se za Beethovenovým odmítáním hudebních, stejně jako společenských konvencí.

Skladby z jeho prvních let v Bonnu jsou v „naleštěném“ klasickém stylu, jako by se při nich řídil Haydnovým a Mozartovým vzorem, ale v době, kdy přijel do Vídně, vkládal do svých děl mnohem více emocí – emocí vyjádřených naléhavým rytmem a provokující harmonií, které narušovaly dokonalou vyváženost, na niž byli posluchači zvyklí.

Jeho Třetí symfonie z let 1803 – 1804 Eroica ztělesňuje tyto principy do míry, která neměla do té doby obdoby. Původně věnovaná Napoleonovi a napsaná jako oslava heroismu naznačuje heroický zápas sérií harmonických disonancí, z nichž byli Beethovenovi tehdejší současníci zmateni. V následujících symfoniích používal podobné metody k budování napětí, které je potom rozehnáno, oživováno a zmírňováno, aby budilo dojem psychologického dramatu.

Transformací symfonie z čistě abstraktního cvičení do výrazu tragédie a vášně Beethoven dosáhl své vlastní revoluce. Jeho Pátá symfonie z let 1807 – 1808 byla pokračováním jeho dramatického tématu. Když ji posluchači slyšeli poprvé, ohromila je „ranami kladiva“ – Beethovenův slavný čtyřnotový úvodní rytmus. Přesto jeho Šestá symfonie, pastorální, z roku 1808, evokuje naprosto jiný emocionální svět – svět míru a klidu, čistoty a jasu inspirovaný jeho osobní láskou v životě.

Jedním z rysů, který je společný pro většinu Beethovenových prací, je optimismus, který je až zarážející, když vezmeme v úvahu fakt, že když si Beethoven začal uvědomovat, že ztrácí sluch, jeho zoufalství dosáhlo takové míry, že měl blízko k sebevraždě. V roce 1809 byla jeho kariéra klavírního virtuóza v troskách. Lékařské rady se ukázaly být neúčinnými a „ušní trumpety“ byly nedostatečné.

Izolovanost a zoufalství vyvolané hluchotou zničily jeho společenský život, ale pročistily jeho hudební „vidění“. Práce tohoto třetího období jsou plné jasných představ: některé jsou étericky krásné, jako třeba části Missa Solemnis z let 1819 – 1823, některé se jeví téměř fyzicky bolestivé, jako například disonantní Grosse Fuge z let 1825 – 1826. Dnes se považuje jeho hudba z tohoto období za nejlepší, kterou složil člověk, jenž z ní neslyšel ani notu.

Zemřel ve věku 56 let. Na pohřeb přišlo 10 - 20 000 lidí, nosítka s jeho rakví nesli významní hudebníci. Jeho ostatky uložili na hřbitově ve Währingeru. Roku 1888 byly exhumovány a přemístěny na Wiener Zentralfriedhof.

Ludwig van Beethoven se narodil do doby velké sociální a filozofické nestability, dospíval ve světě, který byl vzhůru nohama v důsledku revoluce a anarchie. Bylo mu 17 let, když se podepsala americká ústava, bylo mu 19, když Pařížané dobyli Bastilu, a bylo mu 22 let, když francouzský král Ludvík XVI. Skončil pod gilotinou a ve Francii byla vyhlášena republika. Jeho umění odráží jeho zmatek – zachycuje ho jak originalitou, tak atmosférou zápasu a nekonečného triumfu, která jeho hudbou prostupuje. Jeho hudba také odráží jeho vlastní život. Navzdory tomu, že byl permanentně na štíru s konvencemi a v neustálém citovém a emocionálním stresu, dosáhl okamžitého trvalého úspěchu, který nemá v dějinách hudby obdoby.