Klasicismus

V 17. století vznikly v řadě evropských zemí absolutistické monarchie, výstižně charakterizované větou připisovanou francouzskému králi Ludvíku XIV.: "Stát, to jsem já!" Člověk stejně jako dříve podléhal vyššímu řádu; nyní to ovšem znamenalo nejen hledat cestu k Bohu, ale především plnit vůli panovníka.

V souvislosti s tím se v evropském umění a literatuře rozvíjel směr, který se obvykle nazývá klasicismus. Klasicismus byl výrazem filozofického racionalismu (důraz na rozum). Reagoval na subjektivismus baroka a později i frivolnost rokoka příklonem ke klasickému umění a literatuře starého Říma a Řecka. Všeobecně je pro něj příznačný důkaz na harmonii a uměřenost, potřeba řádu. Krása byla podle antického vzoru nalézána v pravdě ("jen pravdivé je krásné"), jejím výrazem bylo umělecké napodobování přírody.

Literární klasicismus vznikl ve Francii ve druhé polovině 17. století a převládal v celé Evropě až do konce 18. století. Jeho vrchol spadá do doby vlády výše zmíněného krále Ludvíka XIV. (1661 - 1715), z jehož královského dvora se šířil do celé Evropy. Osobitý charakter získal klasicismus v období osvícenství.

Pro literární klasicismus je příznačné napodobování forem antické literatury a vytváření pevného systému estetických pravidel a vzorů. (Samotné latinské slovo classicus, odkterého je název klasicismusodvozen, znamená vzorový.) Inspiračním zdrojem se stala zejména Aristotelova Poetika. Teoretikové literárního klasicismu kladli důraz na rozum jako specificky lidský nástroj poznávání, na napodobování přírody a zušlechťování jejího obrazu v uměleckém díle pomocí kompozičních pravidel daných rozumem, na úsilí o pravdivou charakteristiku doby a na jasnost v obsahu a formě uměleckého (literárního) díla. Základním estetickým pojmem doby se stala vznešenost.

Pro literární klasicismus bylo dále příznačné rozlišování literárních žánrů "vysokých" (óda, epos, tragédie) a "nízkých" (bajka, satira, komedie, píseň). Zatímco žánry "vysoké" ilustrovaly nadčasové myšlenky a principy, zobrazovaly zejména historická témata, tragické konflikty či vnitřní rozpory hrdinů z vyšší společnosti, žánrům nízkým byla vyhrazena "obyčejná" témata, běžné životní záležitosti (k nimž patřilo např. i zajištění obživy), postavy z nižších vrstev, hovorový jazyk. Mísení těchto řádů, obvyklé v době renesance (Shakespeare, Cervantes), se nepřipouštělo. Vyhraňovaly se různé literární typy (hrdina, lakomec, ctná žena).

Nejvýraznějí se tato estetika projevovala v dramatické tvorbě. Pravidla klasicistického dramatu vyžadovala především dodržování zákona tří jednot: jednoty místa, jednoty času a jednoty děje. Závaznáí byla pro tragédie, volnějí mohla být uplatňována v komediích. Mimo základní schéma klasicistiké literatury stál v této době málo rozšířený román, ale i na něj se vztahovaly hlavní zásady klasicismu.

Pro odlišení klasicismu a renesance (která rovněž navazovala na antiku), ale zejména pro další vývoj literatury a umění je významná ještě jedna skutečnost. Na rozdíl od umělců doby renesance nechápali představitelé klasicismu antiku jako něco živého, znovu se obrozujícího,, ale jako cosi dávno minulého, podivuhodného, za čím se pouze ohlížíme. Průvodním jevem klasicismu je proto nostalgie, pocity pomíjivosti civilizací, nad nimiž vládne neomezená příroda, apod. (projevuje se to například v klasicistických zámeckých o parcích). Pozvolna tak do klasicismu pronikal duch romantismu (převládl v evropské literatuře první třetiny 18. století), s nímž je klasicismus přes zdánlivou protikladnost spřízněn.

Vrcholem klasicistické literatury je dramatická tvorba francouzských autorů. Některé znaky nového stylu (historický námět, zachycení vnitřního konfliktu jedince, který už není jen nicotnou součástí pozemského světa, ale hrdinou individualitou) se objevují již v tragédii Cid, jejímž autorem je Pierre Corneille (1606 - 1684). Hlavními postavami hry, inspirované motivy španělských romancí, jsou mladí lidé z urozených rodin, Chimena a Rodrigo, kteří k sobě cítí lásku. Jejich vztah ovšem komplikují zákony rodové msty: dívčin otec urazil otce Rodrigova, v následném souboji s Rodrigem umírá. Chimena musí proti své vůli trvat na pomstě a Rodrigově smrti. Drama však končí šťastně.

Zatímco Corneillovi hrdinové podřizují své city společenským normám, postavy tragédií Jeana Racina (1639-1699) - především ženy - podléhají až zuřivým vášním. Např. tragédie Faidra líčí ženu, jež ničí život sobě i jiným kvůli neopětované lásce. Hra vychází z antické předlohy, zpracované např. Ovidiem či Euripidem.

V souladu s klasicistickými zásadami je ústřední postava hry rozpornou bytostí: "Snažil jsem se učinit Faidru méně odpuzující, než je v antických tragédiích (...) Ve skutečnosti není zcela vinná, ale ani zcela bez viny; z vůle osudu a hněvu bohů stává se obětí nepravé vášně, která v ní samé probudí ošklivost."

Podobně jako Corneillův Cid vyvolávaly Racinovy tragédie vášnivé spory, jež ovšem přispěly k upřesnění klasicistických norem.

Tragédie byly psány veršem (alexandrinem).

O velkou tragédii se bezúspěšně pokoušel i muž, jenž se pak prosadil žánrem nižšího stylu - komedií; poněkud paradoxně je ovšem dnes považován za největšího klasicistického tvůrce vůbec. Herec, dramatik, režisér a v neposlední řadě také divadelní režisér známý pod pseudonymem Moliére (1622 - 1673) si už ve své době získal značnou popularitu; pseudonym si zvolil kvůli rodině, z níž pocházel (byl synem královského čalouníka), neboť divadlo bylo chápáno jako nepříliš důstojná existence.

Život divadelníka poznal Moliére ze všech stránek.

Moliére vycházel z antických komedií (především Plautových), lidových frašek a podnětů a italské commedie dell´arte. Od úprav a nápodob se propracoval k vlastním textům, v nichž rozvíjel a cizeloval přejaté charaktery a situace. Všímal si ovšem také společenských souvislostí a vlivu prostředí, takže jeho postavy nejsou pouhými ustálenými, neměnnými typy, ale osobnostmi schopnými vývoje, názorové proměny. Klasicistické normy přestupoval i jinak, kupř. tím, že nechal i urozené postavy mluvit prózou (ve hrách Lakomec, Don Juan).

Moliére zesměšňoval vše, co mu připadalo nepřirozené či pokrytecké. V řadě her pranýřoval mužské pojetí lásky k ženě a manželství jako vztah "pána" a "podřízené", poukázal ovšem také na ženskou afektovanost a přemrštěnou touhu po učenosti. Útočil i na lidskou hloupost, zachytil trapnost snahy "koupit si" urozenost. Šarlatánství některých lékařů i hypochondrii spojenou s vypočítavostí vylíčil v práci Zdravý nemocný. Nesmrelným rypem se stal chamtivý měšťan Harpagon ze hry Lakomec. Nejenže se chtěl oženit - ve věku značně pokročilém - s mladou dívkou, ale své děti naopak nutil do sňatku bez lásky. Harpagonův vztah k lidem a k penězům skvěle vystihuje monolog, který stařec vede ve chvíli, kdy se domnívá, že byl okraden.

Lakomec ovšem ve své době nepatřil k nejpopulárnějším pracím. Větší pozornost vzbudil až v 19. století, kdy se vsouvislosti s rozvojem kapitalismu stala kritika měšťanstva stěžejním literárním tématem.

Konflikt s církví vyostřila hra Tartuffe, a to navzdory skutečnosti, že ji Moliére dvakrát přepracoval.

Rysy tragikomedie mají hry Don Juan a Misantrop. První z nich odsuzuje člověka, který je fanatickým zastáncem pravdy a upřímnosti, aniž se ohlíží na to, k jakým důsledkům praktické uplatňování tohoto postoje vede (je však ironií, že se zamiluje do ženy ztělesňující přetvářku).

Klasicistické pojetí umění se postupně proměňovalo, a to v souladu a vývojem soudobé racionalistické filozofie.

Ve středověku se nepochybovalo o tom, že člověk je (na rozdíl od zvířat) obdařen rozumem, onou „božskou jiskrou“ v nás, v období renesance pak vzrostla důvěra ve vlastní rozum, který se řídí svými zákony. Spisovatelé a filozofové 17. a 18. století se zabývali lidskou rozumovostí ještě z jiného úhlu – zajímalo je zejména, proč se rozumná bxytost, jíž člověk nepochybně je, chová tak často nerozumně. Snažili se nalézt cestu, jak lidský život pomocí rozumu očistit a zbavit jej nánosu nerozumnosti. Takovému myšlenkovému přístupu i době, ve které se projevoval, se říká osvícenství.