Jan Neruda

Jan Neruda vstoupil do literatury po porážce revoluce v roce 1848.

Porážka revoluce v Rakousku roku 1848 znamenala zhoršení politických a společenských poměrů a zpomalení kulturního rozvoje. Novým císařem se r. 1848 stal František Josef I., ministrem spravedlnosti a později vnitra se stal Alexander Bach. Oba nastolili tuhý politický režim, tzv. bachovský absolutismus, byla obnovena cenzura, zesílila činnost tajné policie. Bachův absolutismus zpomalil vývoj v Rakousku, zpomalil hospodářské změny a Rakousko ekonomicky zaostávalo za západní Evropou. Ke zlepšení poměrů došlo roku 1859, kdy A. Bach byl donucen odstoupit a byl obnoven parlament. V Čechách se začal rozvíjet český politický život – vznikly dvě politické strany : staročeši v čele s Františkem Palackým - usilovali o dohodu s Vídní a o autonomii pro všechny národy v rámci rakouské říše, a mladočeši, kteří vyjadřovali zájmy průmyslové buržoazie, usilovali o rychlejší rozvoj průmyslu. Rovněž kulturní život zaznamenal obrovský rozvoj, vznikaly spolky: Umělecká beseda – středisko českých umělců, Sokol – tělovýchovný spolek, Hlahol – pěvecký spolek, aj. Rozvíjelo se české divadlo, začalo se uvažovat o stavbě Národního divadla. Rozvíjelo se české novinářství. Obrovským zklamáním pro české politiky, kteří věřili, že Rakousko může být přebudováno ve federativní stát svobodných národů, bylo rakousko- uherské vyrovnání z roku 1867 – autonomii získali pouze Maďaři. V české literatuře 2. pol. 19. stol. byli hlavními představiteli Karel Havlíček Borovský a Božena Němcová, dále májovci v čele s Janem Nerudou, ruchovci v čele Svatoplukem Čechem a lumírovci v čele s Jaroslavem Vrchlickým a Josefem Václavem Sládkem.

Jan Neruda (1834-1891) – životopis a dílo

Jan Neruda (1834-1891) \"Mne osud do kolébky tvrdé dal, pak na kazajku záplatu mi přišil,\" tak charakterizoval výstižně Neruda svůj sociální původ.

Narodil se poměrně starým rodičům, Barboře a Antonínu Nerudovým, 9. července 1834 v Praze na Malé Straně. Otec, vojenský vysloužilec, měl kantýnu a později trafiku, matka posluhovala, mj. také v rodině proslulého francouzského geologa Joachima Barranda. Tísnivé sociální poměry dětství a mládí daly Nerudovi podle vlastního svědectví pocítit záhy společenskou nerovnost: \"Chléb, který jsem od dětinství jídal, nenáležel nikdy mně, náležel vždy hokyni, pekaři, a já se co hoch tomu nemálo divil, až jsem tomu přivykl, že mi lidé vyčítali, že žiji na útraty jejich. A můj otec pracoval přece až do poslední chvíle, od rána bílého až do noci...\"

Neruda studoval nejprve na malostranském německém gymnasiu, jako gymnasista prožil revoluční rok 1848, a podle řady zmínek v jeho díle i podle povídky \"Jak to přišlo...\", je patrné, že prožíval revoluční události velmi intenzívně. R. 1850 přestoupil na akademické gymnasium, kde byl ředitelem V. K. Klicpera, významný dramatik, který napsal řadu satirických her o záporných rysech české společnosti. Gymnázium bylo známo čilým vlasteneckým ruchem. Mezi Nerudovými spolužáky byl např. pozdější básník a autor venkovských povídekVítězslav Hálek. Po maturitě se dal zapsat na práva, ale již příští rok ho otec přiměl, aby vstoupil jako aspirant do zemského vojenského účetního úřadu. Mladý Neruda však ani v nejmenším netoužil po úřednické dráze, proto také v tomto místě vydržel necelý rok. Po dalších nedorozuměních s otcem, který si přál, aby syn nastoupil co nejdřív do prvého zaměstnání s platem, vstupuje mladý Neruda r. 1855 opět na universitu, ale tentokrát na filosofii.

Od r. 1856 je zaměstnán (při studiu) jako lokálkář v německých novinách Tagesbote. Pro příštího fejetonistu a povídkáře to byla výborná škola, neboť ze své novinářské praxe získal smysl pro význam drobných životních faktů, pro společenskou problematiku a život městského člověka. Po přechodném výpomocném učitelování na reálce v Mikulášské ulici (1858-59), kde krátce učil také Jakuba Arbesa, pozdějšího spisovatele a tvůrce nového žánru, romaneta, věnoval se Neruda natrvalo novinářství.

Literárně vystoupil r. 1857 sbírkou veršů Hřbitovní kvítí. Zahrnovala reflexívní lyriku, která vyjadřovala Nerudovy nálady zklamání, které vyplývalo z těžkých sociálních poměrů v době Bachova absolutismu v 50. letech 19. stol. i z osobní skepse. Čtenáři a kritika přijali sbírku s nepochopením.

V 50. letech 19. stol. organizoval Neruda spolu s Hálkem vydání almanachu Máj (1858), jímž poprvé vystoupila na veřejnost mladá básnická generace, označovaná později jako májovci. Kromě organizátorů Hálka a Nerudy přispěli do almanachu z mladých spisovatelů Adolf Heyduk , Rudolf Mayer , Karolina Světlá , Sofie Podlipská a Josef Václav Frič , ze starších Karel Sabina , Karel Jaromír Erben a Božena Němcová. Mladí spisovatelé se přihlásili k Máchovi, v jehož básni Máj spatřovali to, co sami prožívali: rozpor mezi velkými ideály a těžkou dobou, která je nedovoluje uskutečnit. Přijímali Máchovu revoluční romantiku i jeho světobol. Májovci si vážili i tvorby Erbena a Němcové, v níž viděli obraz národního života a mravního názoru na smysl lidského života.

Almanach Máj vzbudil odpor. Tzv. staromilci vytkli mladým nedostatek národního cítění a vlastenectví a kopírování cizích vzorů. Neruda formuloval program mladých takto: chtějí se odvrátit od historismu k současnosti, volají po zdravém kosmopolitismu, který neoslabí národní povahu, ale naopak posílí národní ráz literatury. Kolem r. 1860 bylo již zřejmé, že koncepce mladých zvítězila.

V r. 1860 vstoupil do redakce Času, po roce přešel do Hlasu a od r. 1865 do Národních listů, do nichž potom přispíval až do konce života fejetony a kritickými literárními a divadelními glosami.

Jako student se seznámil Neruda ve vlastenecké rodině Holinů s významnými literárními osobnostmi starší generace (Václavem Hankou, K.J.Erbenem, B. Němcovou), ale také s dcerou Holinových Annou. Milostný poměr s Annou trval řadu let, ale pro Nerudovu existenční nezajištěnost skončil nakonec rozchodem. R. 1862 prožil Neruda krátký, ale hluboký citový vztah ke spisovatelce Karolíně Světlé.

Třetí velkou lásku k mladičké Terezii Macháčkové v letech 1864-65 ukončila náhlá smrt dívky. Dva pozdní milostné city (k neteři Aničce Tiché v letech 1879-80 a r. 1887 k Boženě Vlachové) přerušila Nerudova nemoc.

Deset let po Hřbitovním kvítí vydal Neruda sbírku Knihy veršů (1868). Znamenala ve své době významný umělecký čin. Sbírka obsahuje balady (Dědova mísa, Před fortnou milosrdných), osobní a rodinnou lyriku – básně , v nichž se zpovídá - Vším jsem byl rád, Našel jsem se, dále básně věnované Matičce, Otci a Anně. V poměru k matce zaujímá Neruda postoj malého dítěte, které potřebuje teplo a mateřskou lásku. Naproti tomu cyklus Otci ukazuje Nerudův problematický vztah k otci.

Roku 1864 napsal svou první sbírku povídek Arabesky. Obsahují drobné povídky a fejetony, náměty čerpají ze všedního života, k němuž autor zaujímá často velmi kritické stanovisko. Představují také rázovité pražské figurky nebo ztroskotané umělce (Z pamětí kočujícího herce, Franc), ale i povídky autobiografické (Byl darebákem).

Neruda byl první náš spisovatel, který rozsáhlými cestami poznal řadu evropských i mimoevropských zemí (Německo, Francii, Itálii, Uhry, Řecko, Turecko, Egypt). Byl bystrým pozorovatelem a své zážitky z cest dovedl čtenáři sdělit přitažlivou, živou a bystrou formou.
Z Nerudových cestopisů vynikají Pařížské obrázky a Obrazy z ciziny, do nichž vtělil i své dojmy z Itálie a Egypta. Pozorovatelský talent a zájem o sociální problematiku osvědčil Neruda i v povídce Trhani, která vypráví o životě dělníků zaměstnaných při stavbě železnice.

Trvalo celých deset let od Knih veršů, než vydal Neruda další básnickou knihu, Písně kosmické. Písně kosmické vyslovují moderní životní pocit, víru v pokrok lidstva. Jejich optimismus vychází také ze změněných společenských poměrů po pádu Bachova absolutismu roku 1859, z nadějí vkládaných do rozvoje přírodních věd. Neruda obdivuje řád vesmíru, jeho pevné a neměnné zákony, pohled do kosmu v něm vyvolává i optimistickou víru v budoucnost vlastního národa (báseň Vzhůru již hlavu, národe).

Ve stejném roce jako Písně kosmické vyšla i Nerudova nejvýznamnější kniha prozaická, Povídky malostranské. Tento soubor 13 povídek kompozičně vyniká zejména v mistrovské charakteristice postav, prostředí a událostí čtyřicátých a padesátých let 19. století na Malé Straně. Střídá postup vážný s humorným nebo tragikomickým. Autobiografické povídky jsou často pojaty humorně (Týden v tichém domě).

Z křesťanských mýtů čerpá sbírka Balady a romance. Balady a romance se staly klasickou knihou české poezie. Nerudovi se tu podařilo tradiční formou vyjádřit postoj moderního člověka k světu. Balady a romance se zabývají lidskými vztahy, zejména vztahy matky a dítěte (Balada horská, Balada dětská,), otázkami národního charakteru (Romance o Karlu IV., Romance o jaře 1848, Balada o polce), a také látkami legendárními a biblickými, v nichž jsou však biblické výjevy aktualizovány a zlidověny, Nerudův laskavý humor jim dává lidský rozměr, takže ztrácejí původní charakter náboženského mýtu. Rozlišení básní na balady a romance je podle tehdejšího úzu velmi libovolné, některé balady mají ráz legendy nebo romance (Balada o svatbě v Kanaán), naopak básně označené jako romance mají baladický charakter (Romance helgolandská).

Nejsubjektivnější Nerudovou sbírkou, poslední, kterou vydal za svého života, jsou Prosté motivy. Vyslovují básníkovu osamělost, naděje na milostné štěstí a posléze rezignaci a životní usmíření. Neruda přirovnává lidský život k cyklu v přírodě. Rozdělení na čtyři oddíly podle jednotlivých, ročních období symbolizuje paralelu přírodního rytmu s údobími lidského života.

Po Nerudově smrti se nalezly v básníkově rukopisné pozůstalosti pozoruhodné básně, zpodobující patetický obraz utrpení českého národa. Jaroslav Vrchlický je roztřídil a vydal s názvem Zpěvy páteční. Záměrem Nerudovým bylo připravit sbírku elegických veršů o těžkém údělu národa. Těžké zkoušky, které potkaly český národ během jeho historie přirovnává k Velkému pátku, tedy ke dni, kdy byl ukřižován Kristus. Ale věří, že po ukřižování přijde vzkříšení (na Bílou sobotu vstal Kristus z mrtvých).

Od sklonku sedmdesátých let Neruda často churavěl, po smrti své matky (1869) a odcizení několika přátel žil většinou v ústraní, sužován vleklými chorobami, které jej trvale poutaly k pražskému bytu ve Vladislavově ulici. Zemřel v Praze 22. srpna 1891 a je pohřben na Vyšehradě. Na jeho počest byla jedna ulice poblíž Hradu pojmenovaná Nerudova a dům, ve kterém bydlel se jmenuje U dvou slunců.

Neruda patří k největším postavám české literatury. Jeho šest básnických sbírek má zakladatelský význam pro českou poezii. Stal se zakladatelem českého fejetonu a mistrem povídky. Byl vynikajícím novinářem, bystrým politickým a sociálním myslitelem. Po celý život si uchoval velmi vřelý vztah k lidovým vrstvám, které (fejeton První máj 1890). Za svého života nebyl plně doceněn, dlouho zůstával ve stínu svého druha, Vítězslava Hálka.