Nacházíte se zde: Galaktis » Články » Jan Neruda

Jan Neruda

Narodil se 9. července roku 1834 na Malé Straně v Praze, která je jedním z hlavních motivů jeho děl. Byl básníkem generace májovců, dále byl novinář, prozaik fejetonista. Jeho život byl ukončen 22. srpna 1891 v rodné Praze.

 

Pro Nerudu je typické vlastenectví a také láska k cestování. Navštívil mnoho zemí jako je Francie, jižní Evropa, Balkán a další. Díky tomu byl schopen nahlížet na vlastenectví i kritičtěji. Jeho vzorem byl Karel Havlíček Borovský.

Jeho tvorba se skládá jak z fejetonů, kterých napsal přes 2000 (2260), ale také i z jeho významné básnické tvorby, jež mnohokrát překryla tvorbu prozaickou. Dále balady a romance, epigramy, příležitostné verše, kritiky.

Mezi příklad jeho básnické tvorby si můžeme uvést Hřbitovní kvítí, Písně kosmické, ale i Prosté motivy a mnoho dalších.

Jeho vlastenectví prostupuje celá jeho díla, stejně jako sociální cítění. Život je pro něj celkem, ne jen soubor obrazů. Zobrazuje vše jako celek. Stejně jako člověk je proň člověkem.

Celá Nerudova tvorba je česká, vzniká z našich tradic a i její forma je česká.

V Nerudově tvorbě nalezneme zobrazení běžného veřejného i soukromého života v 19. století. Z běžného života také čerpá postřehy a inspiraci. Nalézáme zde problematiku a charakter české národní společnosti.

Nerudovy texty nejlépe vynikají při hlasité četbě, díky kompozici vět. Často zaměňuje čárku za tečku. A občas i tečku za čárku. Také nalézáme delší větná spojení kontrastující s krátkými větami.

Netradičnost a velmi účinná využití jazykových možností při popisu postav – jak charakteru, tak u vzhledu, je jednou z hlavních předností Nerudovy tvorby. Využívá jednoduchých, nenáročných větných spojení. V tvorbě lze nalézt protiklady, které spolu dokonale, ale přesto nenásilně kontrastují. Příkladem může být: …jaký půvab v každém pohybu, rozhodnost a měkkost zároveň! …

Pro Nerudu nebyla nikdy nejhlavnější forma, ale myšlenka – námět. Jak v próze, fejetonu, tak i v básni je toto patrné, myšlenka je na prvním místě. Významnost jeho tvorby tvoří toto posunutí formy stranou.

Velmi dobře to vystihl Jaroslav Vrchlický: Formami uměle stavěnými, kombinací rýmu, hříčkami slohovými Neruda se nikdy neblýskal. Forem uzavřených, pevných, jako sonetu atc., jeho celá činnost vůbec nevykazuje… Nejedno by řekl básník novější školy hladčeji a elegantněji, sotva však případněji a plněji. V tomto přihrocování základní myšlenky v ostré závěrečné pointy bylo Nerudovo mistrovství od počátku a právě na takových místech, kde hleděl v plnému vystihnutí základní své ideje, neohlížel se někdy příliš úzkostlivě po rytmu nebo rýmu.

Také se vede mnoho diskuzí, proč Neruda nikdy nenapsal román. Existuje hodně názorů na to proč se tomu tak nestalo. Jednou z nich je možnost, že to neuměl, co se zdá být nepravděpodobné. A nebo, že na to neměl nikdy dost trpělivosti, což je reálnější. Avšak, to že nikdy nenapsal román, mnohonásobně vynahrazuje v povídkách a fejetonech, ve kterých vyniká.

Nerudovu prózu často přijímáme s jistými rozpaky a výhradami oproti jeho básnické tvorbě, přijímané s nadšením. Celkově je inspirace povídek subjektivní. Povídky mají velmi často složitou intonaci a kontrasty. Ty jsou patrné především v popisech. Má snahu oddělit postavy dojímavé (Blbý Jóna) a groteskní.

Zaměřme se na konkrétní dílo. Arabesky. Arabesky jsou nejednotné dějové pásmo se zhuštěným podáním. Najdeme zde romantickou krásu smrti, filozofii sebevraždy, ubohou horlivost žurnalistického nádeník a mnoho dalšího.

Projevuje se zde Nerudovo plastické cítění. Náměty jsou silně ovlivněny zkušenostmi a poznáním národního života, evropského i zkušeností novinářskou.

V Arabeskách spatřujeme osudy Pražanů (Protože je znal důvěrně, neboť zde žil), stejně jako v Malostranských povídkách, středních a nižších vrstev. Objevuje se tu realita života, mezilidských vtahů a poměrů panujících mezi lidmi.

V některých povídkách můžeme spatřit přítomnost autora. Například ve Francovi nebo Štědrovečerní příhoda. V Francovi najdeme … pamatuji si podnes … a ve Štědrovečerní příhodě nalezneme přímo osobu Já.

Po přečtení povídky „Ty nemáš srdce!“, jsem z Arabesek začala mít podivný pocit. Neboť v celé knize se nacházejí povídky, které v sobě mají jakousi ironii osudu. Ale „Ty nemáš srdce“ je jiná. Zvláštně strhující, neobvykle poutající a především je i svým způsobem morbidní.

Neruda básník se ani zde nezapře. Nacházíme tu mnoho básní. Sic vydávajících se za písně, ale přesto básně. Jako třeba v povídce „U okna“, „Ty nemáš srdce!“ a „Mému vrabci“.

 

Což po hloupém mně člověku,

jenž ještě zdravý, živý,

mne jen ta chasa zněmělá,

jen mrtvých chasa živí.

Mne jenom tváře bez barvy

a hrdla, když jsou bez hlasu,

a oči, když jsou bez lesku,

a lebky, když jsou bez vlasů -.

 

Zde na příkladu básně, můžeme spatřit určité děsivé až hororové prvky – lebky bez vlasů, jen mrtvých chasa živí.

Povídka „Ty nemáš srdce!“ nevynechává nic ze skutečného života, ani smrt. Ačkoliv povídka má i nereálné prvky, jako smrt dívky ke konci. Nalezneme tu i tenkou hranici života a smrti, která v jednom okamžiku splývá v jeden celek.

… - náhle ticho a zdálo se jí, jako by z dálky bolný hlas k ní volal: „Ty nemáš srdce!“ … Zase stál před ní mrtvý mladík a rozpínal toužebně ruce po ní.

S chvatem skoro zimničním odevřela komoru a vkročila. Plné světlo svítilny padlo na mrtvolu. …

Něco nevýslovně mocného vábilo a táhlo ji blíž a blíže, klesla na kolena, hlava její se blížila víc a více hlavě mladíkově – konečně náhlé shýbnutí a na mrtvých rtech plálo horoucí, dlouhé políbení. … Náhle se konečně pozdvihla – oko její zářilo až šíleně.

Křečovitě chvějící se ruka její položila se na mrtvé srdce mladíkovo. „Ty nemáš srdce!“ vykřikla divoce a vrhla se na mrtvolu.

… Podobala se nyní spíše upírovi než člověku, sála divoce ze rtů mladíkových šílenost svou – smysly ji opustily – nastalo ticho.

Na mrtvém srdci doklepávalo a vychládalo srdce druhé.

 

Nevysvětlitelná touha k mrtvému táhla Lidušku. Ačkoliv byla celý život chladná, bez zájmu k životu, smíchu či pláči. Ani jedno ji nebylo vlastní. Několik mladíků se kvůli ní k smrti utrápilo. A až poslední v ní zbudil jakýsi cit, který jí měl být záhubou.

 

I její otec, jak je vidno v textu, pochybuje o tom zda je jeho dcerou. Jemu podobna není, ale matce trochu ano.

V povídce „Mému vrabci“ je báseň, kde si můžeme povšimnout velmi nezvykle častého opakování stejných slov. Jako „milý“, „tvůj“ a „obraz“. Také je tu výraznější rýmování, než u ostatních básní v Arabeskách.

 

 

„Slavíci se naučili zpívat

milý obraz tvůj,

a já všude slyším teď zaznívat

milý obraz tvůj;

slyším, i když slavíka tu není,

milý obraz tvůj

slyším, vidím ve bdění i snění

milý obraz tvůj“ – –

 

Pravidelné opakování a koncové verše dávající rým jsou výjimkou mezi básněmi v Arabeskách. Zpívat – zaznívat; není – snění. Většina básnické tvorby v povídkách má spíše charakter básní s volným veršem, zatímco zde je pevná skladba verše.

Příběh „Blbého Jóny“ a „France“ mají výrazný společný prvek. Jóna je sice pomalejší v myšlení, ale přesto je hodný. To samé je u France, až na to, že on nemá problémy s myšlením či mentalitou. Ale oba jsou smutné a spojené láskou k bližnímu. U Jóny je to sestra a u France dcera, která je dlouhodobě nemocná.

Jóna byl po celý svůj život závislý na své sestře. Ale ta se má vdávat a Jóna zaslechne, že se sestrou hned nepůjde, ale až časem. A on se ze žalu oběsí.

Franc je houslista a chodí hrát do hospody. Jednoho večera se mu znenadání udělá mdlo a tak vyrazí k domovu. Ale cosi mu neumožňuje jít tak rychle jak by si přál. Když konečně dorazí domů zjišťuje, že jeho dcera zemřela, ale než se stihne sám přesvědčit klesá k zemi mrtev.

Na těchto dvou povídkách si můžeme všimnout co rodinná láska dokáže. Že i ona může zabít, když je narušena či zrazena.

Velkou úlohu tu hrají i děti. Ovlivňují ostatní postavy. Což můžeme vidět na postavě pana Stránského. Kdy jsou dětská přání zodpovědná za to, jak chodí pan Stránský oblečený. Neustále stejný zevnějšek – neměnný originál.

V „Pražské idyle“ se objevuje kouzlo Nerudovy schopnosti popisu. …modré oko Stránského svítí přitom jako usmívající se sluníčko.

V Arabeskách také nalézáme parodující prvky. Jako je dlouhá předmluva parodující romantické předmluvy jako je v povídce „Z notiční knihy novinkářovy“.

Jen že byl ovšem Franc malý, zcela malinký, že jemný a načervenalý nosíček jeho byl tenounký a prosvítavý, ústa že jevila umdlení místo posměchu, a z modrého oka že neblyštěl se smích, ale prosba – nejdojemnější to prosba, jakou jsem kdy v oku unylém a stařičkém spatřil. Na šedivé hlavě houpal se mu zelený, ošumělý kaškýtek, nahoře užším, tuhým, zlomeným však už dnem uzavřený, jaký nyní už toliko u nejmenších venkovských dětí vídáme. Na sešlém zeleném fráčku s odřeným aksamitovým límcem nosil přehýbané a zlámané knoflíky z mědi; kalhoty byly vetché, na kolenou silně ošumělé. A ku vší té bídě připojovalo se ještě mrzáctví , - Franc byl hrbat.

Na této ukázce z povídky „Franc“ si můžeme povšimnout neuvěřitelné krásy a ovládání umění popisu. Nenáročný, jemný styl. Jakoby jste viděli popisovaného právě před sebou. Neruda dokáže probudit čtenářovu fantasii, nenáročnými barvitými slovy. A také zdrobnělinami, které poměrně často využívá.

Ale nesmíme ani opominout jeho schopnosti využívání kontrastu, který dodává jeho tvorbě osobité kouzlo a dokáže vyvolat pocit rozporu u čtenáře. V arabeskách nalezneme i melancholii, která se vyskytuje i Malostranských povídkách.

Pamatuju se, že mne smutný Franc svými veselými písněmi tenkráte rozplakal, aniž bych byl věděl proč.

Nejen kontrastu, ale i přítomnosti autora si zde můžeme povšimnout. Avšak jeho přítomnost po chvíli vymizí a zůstává pouze postava France.

Povídka „Den a noc“ je zvláštní směsicí nereálných postav a postav ze skutečného světa. Kombinace alegorie a světa skutečného.

… Byla to zatvrzelost, jakou mívá žebračka, která stojí po celý den v zimě a mrazu, vidí skvosty a slyší nádheru šustit kolem sebe – a nezávidí ničeho a nikomu.

Zarazila mě jedna pasáž v Arabeskách, kdy se píše o žebračce, která nikomu ničeho nezávidí, což v dnešní ani minulé době není snad možné.

Neruda ve svém psaní nezapomíná na nic. Nevynechá žádnou životní situaci, která nás může potkat. Ani smrt, ani nenávist či lásku. Jeho dílo nemá být jen pro teď, pro jeho dobu, ale i pro dobu budoucí.

„Budoucnost má nám býti vším, pracujme tedy na budoucnosti…“ Neruda.

 



NERUDA, Jan. Různí lidé. Praha: Arsci. 2002, str. 6. 15. vydání. ISBN 80-86078-25-6

ŠPIČÁK, Josef. Čtení o Janu Nerudovi. Praha: Melantrich. 1985, str. 231. 1. vydání. ISBN 32-030-85

NERUDA, Jan. Arabesky. Praha, Ústav pro českou literaturu České akademie věd a umění. 1952, str. 42.

NERUDA, Jan. Arabesky. Praha, Ústav pro českou literaturu Česká akademie věd a umění. 1952, str. 144/145.

NERUDA, Jan. Arabesky. Praha, Ústav pro českou literaturu Česká akademie věd a umění. 1952, str. 151.

NERUDA, Jan. Arabesky. Praha, Ústav pro českou literaturu Česká akademie věd a umění. 1952, str. 159.

NERUDA, Jan. Arabesky. Praha, Ústav pro českou literaturu Česká akademie věd a umění. 1952, str. 97.

NERUDA, Jan. Arabesky. Praha, Ústav pro českou literaturu Česká akademie věd a umění. 1952, str. 42

NERUDA, Jan. Arabesky. Praha, Ústav pro českou literaturu Česká akademie věd a umění. 1952, str. 43.

NERUDA, Jan. Arabesky. Praha, Ústav pro českou literaturu Česká akademie věd a umění. 1952, str. 78.

ŠPIČÁK, Josef. Čtení o Janu Nerudovi. Praha: Melantrich. 1985, str. 11. 1. vydání. ISBN 32-030-85

 

Informace o článku

Tagy: (Přidat tag)
Autor: Lucie Fajfrová | Napsáno: 1. 7. 2010, 12:15
Zavřít