Husitská literatura

Předchůdci Husovi

Matěj z Janova:

- kázal latinsky

Jan Milíč z Kroměříže:

- kázal česky

Konrád Waldhauser:

- kázal německy

Tomáš Štítný ze Štítného

- 1330/3 – 1401/9

- pobýval ve Štítné a v Praze

- první kdo psal o odborných věcech česky

- dílo: „Knížky šestery“ – o dokonalém životě

„Řeči besední“

„Řeči sváteční a nedělní“

„Knihy o šašiech“ – šachy přirovnával ke společnosti

Význam:

- první psal česky

- psal jasně a srozumitelně

- hlavní znaky husitské literatury

- počešťování

- zobrazuje současné problémy

- mizí legenda, rytířská epika, drama

- rozvíjí se píseň, satira, traktát (učené pojednání), kronika, kázání

Jan Hus – život

* 1371 v Husinci u Prachatic

1393: - bakalář

1396: - mistr svobodných umění

1401: - děkan

1402: - kazatelem v kapli betlémské

1409: - v Kutné Hoře radil Václavu IV., aby vydal dekret kutnohorský

- stal se rektorem univerzity

- v roce 1412 na něj byla uvalena klatba (prokletí)

- odešel z Prahy na Kozí Hrádek a Krakovec, kde kázal pod širým nebem

- v Praze interdikt (= zákaz vykonávání bohoslužeb)

1414: - odešel se hájit do Kostnice před koncil

6. července 1415: - odsouzen ke smrti upálením (nikdy neodvolal)

Jan Hus – dílo

„De ecclesia“

- o církvi

- hlavou církve je Kristus, ne papež

- členem církve je ten, kdo nespáchal těžký hřích (pýcha, nestřídmost, lakomství, hněv)

- mírou jednání je bible, ne papež

- kontrola přísluší každému (- převzal John Vicklef)

Spisy:

„Knížky o svatokupectví“ - nejkritičtější spis proti církvi

- učí ženy a dívky správnému životu

„Výklad viery, Desatera a Páteře“ - Páteř = Otčenáš

- vypsány základní náboženské texty

„Postila“ – zápisy kázání v literární podobě

„Listy z Kostnice“ – jsou plné bolesti, zde radí všem věrným Čechům, jak by se měli k sobě správně chovat

Hus a pravopis

- chce zdemokratizovat (zpřístupnit jej)

- dílo: „De orthographia Bohemica“ = „O pravopise českém

1. pravopis jednoduchý

- cara (čára)

2. pravopis spřežkový

- czaara, ccaara, csaara = čára

3. pravopis diakritický (znaménkový)

- ċára (čára)

- používá znaménka (tzv. nabodeníčka)

- povýšil středočeské nářečí na spisovný jazyk

- odmítal cizí slova (knedlík = šiška)

Vavřinec z Březové

- historik této doby

- farář

- asi autorem „Budyšínského rukopisu“ („Hádání Prahy s Kutnou Horou“)

- spisy: „Píseň přeslavné koruny české“ = „Píseň o vítězství u Domažlic“

„Jistebnický kancionál“ - 1420
- píseň „Ktož jsú boží bojovníci“

- „Povstaň, povstaň veliké město“

Petr Chelčický

- 1390 – 1460

- znal dobře českou literaturu

- dílo: „O trojím lidu“ – byl proti rozdělení společnosti (kněžský, šlechtický lid a poddaní)

„O boji duchovním“ – uznává jediný boj proti hříchům, proti ďáblovi (opora v Bibli)

„Sieť viery pravé“ - odsoudil feudalismus, ale neodporuje zlému

- jeho učení našlo ohlas v Jednotě bratrské a u Lva Nikolajeviče Tolstého

Jednota bratrská

- vznikla za vlády Jiřího z Poděbrad

- česká církev

- chtěli uplatnit zásady Chelčického

- neuznává rozdíly (mezi sebou se nazývali bratře a sestro)

- hájili chudobu

- zpočátku byli proti vzdělání

- pronásledováni katolickou církví