Giovanni Boccaccio

Giovanni Boccaccio (narozen 1313, zemřel 1375)

Světlo světa spatřil snad v Certaldu, snad ve Florencii či v Paříži v roce, kdy DANTE nazdařbůh putoval Itálií a do­končoval Peklo, první část své epochální Božské komedie. Byl nemanželským plodem tajné lásky pařížské šlechtičny, která zá­hy zemřela, a italského obchodníka Boccaccina di Chellino. Měl se věnovat stejně jako otec obchodu a peněžnictví, mnohem víc ho ale přitahovala literatura. Když se v záležitostech obchodu ocitl v Neapoli, dostal se šťastnou náhodou mezi básníky a učen­ce na neapolském dvoře. A zamiloval se: do Marie ď Aquino, ne­manželské dcery krále Roberta. Vše skončilo skandálem a zkla­máním, Boccaccio se na otcovo přání vrátil r. 1341 do Florencie. Po vzoru Dantova Nového života se však pokusil v románě Fiametta (1342) vystihnout psychologii ženské duše a vylíčil svůj milostný vztah k Marii.

Do Neapole se dostal znovu v r. 1348 v době, kdy město za­chvátila stejně jako Florencii morová epidemie. Morové rány, které několikrát zasáhly Itálii, zásadním způsobem ovlivnily Bo­ccacciův život: během moru zemřel r. 1349 jeho otec, moru pod­lehla i Laura, "věčná láska" Franceska PETRARKY. Po otcově smr­ti se Boccaccio věnuje už jenom literární činnosti - a inspirován morem píše nejslavnější rámcový příběh všech dob: Jednoho rána se v kostele setká sedm mladých šlechtičen, které se rozhodnou uniknout ze smutného města napadeného morem na venkov a s se­bou vezmou tři mladíky. Na venkovském statku pak hodují, zpívají a deset dní se baví vypravováním převážně milostných příběhů, které nezřídka obsahují lechtivou zápletku. Tak vznikl Dekameron ­"Dílo deseti dnů", sto historek, které Boccaccio napsal v letech 1348 až 1353 a kterými se natrvalo zapsal do světové literatury.

V druhé polovině života se však Boccaccio výrazně změnil a v jeho nitru spolu bolestně soupeřily světský a nábožensky založený pohled na svět. Roku 1350 navštívil Boccaccia ve Florencii Petrarca a znač­ně na něj zapůsobil. Boccaccio zanechal rozpustilých povídek (ke ško­dě čtenářů) a věnoval se studiu, jehož výsledkem byla řada latinských spisů. Roku 1359 se s Petrarkou sešel podruhé a hned nato mu poslal vlastnoruční opis Dantovy Božské komedie s vřelým doporučením, aby si toto výjimečné dílo přečetl. Boccaccio také napsal dodnes čtivý Život Dantův a stal se mnohdy jednostranným, ale přesto zasvěce­ným vykladačem jeho díla.

O složitosti renesanční doby svědčí další epizoda z Boccacciova ži­vota. Roku 1361 ho navštívil významný mnich a nabádal ho, aby změ­nil svůj dosavadní styl života a nastoupil cestu pokání a nápravy. Bo­ccaccio, který byl již "obrácen" Petrarkou, šel ještě víc do sebe, pomýšlel dokonce na vstup do kláštera a hodlal spálit svou knihovnu klasiků. Musel zasáhnout Petrarca a "příliš obrácenému" autorovi jeho záměry vymluvit. Boccaccio se přesto do konce života obával pekelného trestu za svůj "hříšný" Dekameron a nijak se neradoval, pokud byl za toto dílo oslavován a ctěn. Roku 1373 začal veřejně před­nášet ve Florencii v kostele San Stefano o Dantovi a jeho díle, ale nemoc ho donutila přednášky přerušit. Žil bohabojným životem až do své smrti a byl pohřben ve florentském kostele, kde si přál odpo­čívat.

Dekameron se stal nevyčerpatelnou studnicí inspirace pro takové ve­likány, jako byli G. CHAUCER, Lope de Vega či SHAKESPEARE, nove­la, epický prozaický útvar, který Boccaccio vytvořil, se stala vzorem pro tvorbu autorů v 19. i ve 20. století.

Krátké shrnutí (charakteristika) Boccaccia:

Italský spisovatel, který se svým cyklem povídek Dekameron stal tvůrcem renesanční a novodobé novely.