Nacházíte se zde: Galaktis » Články » Etruskové - historie a umění

Etruskové - historie a umění

Etruská historie a umění

Od 8. století př.n.l. zasahují do italských dějin Etruskové, kteří měli určující vliv na vznik a vývoj města Říma. Etruskové mají nejasný původ. Existují tři teorie. Buď přišli z Malé Asii nebo ze severu a třetí teorie tvrdí, že to mohlo být i původní obyvatelstvo. Znalost písma se jim dostalo prostřednictvím jihoitalských Řeků (zřejmě zásluhou Kymé), přejali řeckou abecedu a přizpůsobili si ji svým vlastním potřebám – etruské texty nepůsobí při čtení problém, ale jejich význam není jasný (obrázek č. 1) Z geografického hlediska nejprve ovládli oblast Toskánska a postupně začali pronikat na území Latia. Jejich vrchol spadá do 7.-6. století př.n.l., kdy ovládli část severní Itálie až k řece Pád, střední Itálii (oblast Latia), Kampanii i Korsiku a Elbu (obrázek č. 2).

Etruskové měli vyspělá města s rozvinutým řemeslem a obchodem. Vyváželi hlavně měď, železo a umělecké předměty. Obchodu pomáhalo rozšíření mincí, ražených podle řeckých předloh. Jejich městské státy se ale nikdy nesjednotily. Města se spojovala ve federace, z nichž nejvýznamnější bylo spojení dvanácti etruských měst v Toskánsku, ve volnou federaci, která však měla náboženský základ, pojil je kult bohyně Voltumny, do této federace patřila například města Veje a Tarquinie. Měli vyspělé zemědělství a málo využívali otrockou práci. Užívali drenážní práce v bažinatých oblastech. Etruská města byla stavěna podle rituálu. Ke každému městu vedly tři brány a tři chrámy. Měly šachovnicový půdorys a ulice do pravého úhlu. Mezi nejvýznamnější patří Veje, Tarquinie, Caere, Volsínie, Vulci (zde se zpracovával bronz a narodil se tam druhý král etruského původu a sice Servius Tullius), Volterra (město proslulé alabastrem, který tam řemeslníci opracovávají dodnes. Dělaly se z něho i urny zdobené reliéfy), Ravenna, Rimini, Spina (později Benátky), Palma, Adria, Mantua, Placentia, Kapuya a Nola. (obrázek č. 3). O Etruscích psal například Diodóros Sicilský nebo Homér.

Obyvatelstvo
Král a kněz byl v jedné osobě, tvořil nejvyšší autoritu. Nejprve byl trůn dědičný, později na dobu jednoho roku. Jejich insignie, které převzali z orientu, tvořila zlatá čelenka, žezlo, purpurový plášť trůn ze slonoviny. Symbolem krále byl také svazek liktorských prutů. V Římě se stal pak symbolem pro politickou a náboženskou moc. Latinsky nesou označení faces a tomu dal nový politický význam Mussolini k označení fašisté. Moc etruských králů postupně přecházela na vojenskou a kněžskou šlechtu.

Hospodářství

Stavěli kanály, vodovody a kultivovali půdu. Na vysoké úrovni zpracovávali železo, měď a rudu. Používaly šachty a vysoké pece. Těžili také olovo, cín a stříbro. Měli obchodní loďstvo i válečnou floti

Náboženství

Vše co dělali, bylo doprovázeno jejich vírou. Náboženství od nich přejali Římané. Kněžský vykladač se nazýval haruspik. Měli tzv. svaté zákony neboli předpisy „disciplina Etrusca“, podle kterých se řídil veškerý život. Věřili, že vše je předurčeno. Existovaly tři knihy osudu, podle kterých věštili – jednak věštili z jater obětních zvířat (játra považovali za symbol kosmu), dále z blesku a různé rituály, podle kterých byla zakládána i města.

 

První král Říma pocházel z Tarquinie – Tarquinius Priscus. V té době byla etruská města velice rozvinutá a v Římě byli jen chatrče a primitivní způsob života. Priscus byl válečník a podmanil si okolní kmeny Latiny a Sabiny a roku 575 př. n.l. byly obce spojeny v město. Začíná tak doba královská. Mimo jiné tento král dal zbudovat cirkus Maximus, položil základy Kapitolskému chrámu z 6. století př.n.l. Používal etruské insignie a zavedl kultovní průvody zvané „triumfy“. Dalším etruským králem byl Servius Tulius, který se proslavil tím, že nechal vybudovat hradby obklopující Řím, které obstupovaly sedm slavných pahorků (hradby Servia Tulia 94 m dlouhá je v Římě naproti nádraží Statione Termini). Tulius byl také reformátorem, nechal provést soupis majetku a povinnosti obyvatel se odvíjeli podle majetkových poměrů. Obyvatelstvo se dělilo do tříd a setnin. Vydal ústavu, tím omezil samovládu i výsady šlechtických rodů. Dalším králem se stal Tarquinius Superbus zv. Zpupný a ten navrátil situaci k neomezené diktatuře, všechny Tuliovi zákony zrušil. Vedl války, porazil Sabiny a Řím se stal hlavou latinského spolku. Vybudoval Jovův chrám na Kapitolu. Nechal vybudovat „cloaca maxima“ = největší kanál, který vysušoval bažinu (obrázek č. 4). Tyranská vláda tohoto krále byla nenáviděna a převrat podnikl Lucius Junius Brutus, Spurius Lucretius a Tarquinius Collatinus. Brutus obnovil zřízení Servia Tulia a založil republiku, roku 510 př.n.l. Ztráta Říma byla prvním závažným projevem slabosti etruského světa.
Vzestupu Říma napomáhalo i to, že Etruskové budovali Řím cílevědomě, jako opěrný bod pro své panství v Latiu a současně i pro úspěšné šíření vlivu v Kampánii. Netušili, že město, kterému pomáhali ke vstupu do dějin, bude mít velký podíl na zničení jejich mocenských pozic. Etruskové začali postupně ztrácet své pozice v Itálii. Roku 474 př. n.l. byli poraženi Syrakůsami (ohrožovali řeckou kolonii Kymé a tak jim pomohli Syrakůsy). Bitva u Kymé znamenala ve svých důsledcích konec velmocenského postavení Etrusků na Středozemním moři. Syrakůsy zpustošili Korsiku i Etrurii. Etruskové ztratili i ostrov Elbu. Moc Říma v Latiu rostla, Kapmánie se dostávala do izolace od ostatního etruského území. V roce 424 př.n.l. propukla v Kampánii protietruská vzpoura a roku 420 př.n.l končí etruské panství v Kampánii. Jádrem tedy zůstala vlastní Etrurie. Zde se delší dobu utkávali Etruskové a Římané. Pádem Vejí v roce 396 př.n.l. se Římanům otevřela cesta do Etrurie. Ze severu, už koncem 5. století př.n.l. začali pronikat do Itálie Galové a v polovině 4. Století př.n.l. už severoitalskou oblast ovládají Keltové. Ve 4. století př.n.l. etruská moc trvale upadá a etruská města se jedno po druhém dostávají do římského područí. Začala romanizace Etrurie. Poslední etruské město Volsínie bylo podmaněno roku 265 př.n.l.

 

Etruské umění tvoří jakousi spojnici mezi uměním řeckým a římským. Vyvíjelo se pod vlivem řeckého umění archaického období a orientálního umění. Dokázali však vytvořit i řadu osobitých a nových prvků ve všech druzích umění, které od nich přejali Římané.

Architektura

V architektuře se Etruskové projevili nejsamostatněji. Chrámy se stavěly na vysoké podezdívce čtvercového půdorysu, přístupné po schodišti v průčelí. Měly trojdílnou celu zasvěcenou bohu Jovovi, Junoně a Minervě. Průčelí chrámů bylo vyplněno dvěmi řadami sloupů. Byly většinou dřevěné a obložené hliněnými deskami. (obrázek č. 5)
Hrobky – v náhrobní architektuře se odrážely vlivy, jejichž původ je v Orientu. Mohutné náhrobky ve střední Itálii jsou nápadně podobné náhrobkům na tumulových polích v Anatólii. Pro příslušníky vládnoucí třídy byly typické hrobky s kruhovou kvádrovou podezdívkou a nepravou klenbou. Dále stavěly náhrobky mající podobu kuželových mohyl. Rané hrobky byly často klenuty stejnou technikou, jako máme u mykénských kupolových hrobek. Velmi zajímavým útvarem je kruhová kamenná stavba, která tvoří sokl se vstupy do jednotlivých pohřebních komor. Na soklu je kuželovitě navršena upěchovaná zemina. Takovým příkladem je tumulus v Tarquiniích. Byly budovány také hrobky šachtové i skalní. (obrázek č. 6 a 7)
Caere – objevené hrobky zvané tumuly, vypadaly jako domy, před nimi bylo znamení, jestli jde o ženu nebo muže. Byly stavěny s tuffu. Stály na podezdívce, k hrobce vedla chodba do země. Obklopoval ji ochoz. (obrázek č. 8). Významní objevitelé hrobky na nekropoli Sorbo byl Alesandro Regolini a Vincenzo Galasi. Hrobku objevili poblíž Caere. Prostor této hrobky ze 7. stol.př.n.l. tvoří chodba, dlouhá asi 16 m a široká 2 m, jsou zde dvě elipsovité pohřební komory. Byli zde pohřbeni význační příslušníci tehdejší etruské společnosti – kromě četných předmětů denní potřeby byl zde nalezen například čtyřkolý vůz, menší dvoukolý vozík, křeslo, štíty, meče. Nálezy jsou uloženy ve vatikánských muzeích.

Tarquinie – ve skalách zde byly vytesané hrobky a jako nekropole skrývají nejstarší nástěnné malby

Veje – které bylo největší a nejsilnější etruské město. Také zde byly objeveny hrobky. Před jednou z nich jsou lvi jako symbol moci a strážci hrobů. Hrobka byla vytesaná ve skále. Dále byla objevena i hrobka kachen.

Domy vypadaly buď jako okrouhlé pastýřské chýše nebo stavěly domy podélné s atriem, obytnými místnostmi vzadu a komorami po stranách. Osvětleny byly otvorem ve střeše, pod otvorem byla umístěna nádrž na dešťovou vodu.
Z užitkových staveb můžeme jmenovat kanály, mosty, silnice, opevnění a městské brány, v nichž používali klenby, ty převzali a rozvinuli Římané. Etruskové vynalezli tzv. toskánský sloup (poznáme ho podle prstence pod dórskou hlavicí, měl nekanelovaný dřík s patkou).

Fortifikace - Etruská města měla z počátku své existence opevnění jen v málo případech. Byla strategicky stavěna na vysokých stupňovitých náhorních plošinách, které jim samy od sebe poskytovaly ochranu. Takovéto "opevnění" nacházíme hlavně v jižní Etrurii, na severu není takové množství náhorních plošin, a proto zde byla větší potřeba opevnění. V mnoha případech se setkáváme s hradbou daleko rozsáhlejší, než bylo samotné osídlení, proto se předpokládá, že se opevňovalo i území určené pro pastviny, zemědělství a podobné aktivity. Z počátku opevnění tvořil hlavně hliněný násep, který byl později vyměněn za hradby z místního kamene, hlavně sopečného původu: tuf, travertin, pískovec a vápenec. Hradby byly postupem času přebudovávány a rozšiřovány.

 

Sochařství

Hlavním materiálem k výrobě soch byla pálená hlína (terakota), bronz a místní kámen, mj. též alabastr z okolí Volterry. Pálená hlína byla používaná jak k tvorbě velkých soch, tak na ochranné krytiny a architektonickou výzdobu dřevěných chrámů a jiných budov. Z kamene se dělaly volné plastiky, sarkofágy a pohřební urny. Hlavním materiálem byl bronz, ale bronzových soch se nám dochovalo málo. Etruskové byli proslaveni výrobou luxusních bronzových předmětů, zdobených drobnou plastikou – trojnožky, nádoby s figurálními ozdobami.
Terakotová plastika kvetla v jižní Etrurii koncem 6. století př.n.l., je spojována se jménem sochaře Vulky, který byl povolán Římany, aby vyzdobil chrám Jova Kapitolského. Vejská škola se vymyká běžné produkci etruského odvozeného umění. V 6. století př.n.l. totiž přejali Etruskové řecké sochařské typy nahého mladíka (kúros) a oděné dívky (kóré) a naučili se řecké stylizaci drapérie a podání lidského těla. Nic však není vzdálenější řeckému pojetí Apollóna než socha z Vejí, která patřila ke skupině zdobící vrchol chrámového štítu. Pochází z doby kolem roku 500 př.n.l. socha je v životní velikosti, je připisována jedinému jménem známému sochaři Vulkovi.

Další památkou je Vlčice kapitolská (z bronzu z počátku 5. století př.n. a socha Chimaira (nestvůra chrlící oheň, s lví hlavou, hadím ocasem a tělem divoké kozy. Je z bronzu, z počátku 4. století př.n.l. Realismus helénistického umění měl ohlas i ve střední Itálii. Projevoval se silným zájmem o detaily individuální tváře.

Etruské sarkofágy se vyznačují portrétním realismem. Byly vyráběny z terakoty nebo z kamene. Měly víko ve tvaru lehátka, na němž byly plasticky zobrazeny dvojice manželů nebo jednotlivé postavy v poloze pololežící, jako při hostině. Boční stěny sarkofágu měly figurální reliéfní výzdobu.

Památka – Tlustý Etrusk na sarkofágu z Chiusi byl vytvořen z alabastru (3. stol.př.n.l). Na rozvoj portrétu mělo vliv snímání posmrtných masek a vytváření terakotových a kovových masek, které zakrývaly tváře mrtvých. Také tento etruský realismus a zájem o portrét přejali Římané.

Malíříství

V Etrurii zůstalo bohaté dědictví monumentálního nástěnného malířství, zdobící stěny hrobek v Tarquinii i jinde. Malby jsou provedeny na vápenné omítce freskovou technikou, nejstarší je ze 6. století př.n.l. a jejich řada pokračuje až do 1. století př.n.l. V pozadí námětů stojí etruská představa, podle které je hrobka místem, kde mrtvý žije po smrti dále. Scény z ranějšího období jsou převzaty z denního života – hostiny, hry, lov atd. V pozdějších hrobkách ukazují podsvětní výjevy se strašidelnými démony, jak se zcela změnil etruský poměr k smrti, i obrazy hostin dostávají melancholickou náladu. Pro rané nástěnné malířství v Tarquinii je typická obrysová kresba, plošně vyplňována barvami – červenou, zelenou, modrou a žlutou. Barva pleti bývá u muže znázorněna hnědou, u ženy světlou barvou. Stromy a keře se objevují jako výplňové ornamenty v nejneočekávanějších souvislostech. Umělci malují živě, mají zálibu v přehnané gestikulaci a divokém pohybu. I když podstata stylu je řecká, malíři si často všímají realistických detailů a jejich zájem o přírodu je zcela neřecký. Archaická řada etruských maleb v hrobkách končí okolo poloviny 5. století př.n.l. Nejslavnější z nich jsou hrobka Augurů, hrobka Triklinia a snad s nejlepšími malbami je hrobka Leopardů. Od 4. století př.n.l. začíná nový rozvoj nástěnného malířství, je zde patrná tradice figurativního umění. Vytvářejí postavy s morbidním sklonem ke strašidelné barvitosti a detailům. Scény z hostin přinášejí portréty mrtvých, malované se zřetelným úsilím o vystižení skutečné podoby.
Ještě před vznikem monumentálního malířství Etruskové imitovali řeckou malovanou keramiku. V 7. století př.nl.l. napodobují tzv. Italo-korintské vázy výroby korintských hrnčířů, kteří tehdy ovládali zahraniční trhy. V 6. století př.n.l. dominoval v malované keramice vliv iónský. Od 4. Století př.n.l. má vázové malířství skutečně samostatné rysy. Tvoří se velké červenofigurové vázy, jsou malované živě a výrazně. Stejně se malba projevuje na rytých bronzových nádobách. Rytiny ukazují mistrovské zvládnutí perspektivy, úspěšně začleňují do obrazu krajinné prvky a zmenšují vzdálenější postavy proti bližším. Náznak tvrdosti v detailu, nepečlivost v proporcích a zvláštnosti v postoji figur, odlišují etruská díla od soudobých řeckých.

Užité umění

Vynikající úrovně dosáhlo etruské umění ve výrobě bronzových nádob zdobených plastikami, reliéfy a rytinami, bronzových zrcadel, šperků dekorovaných filigránem a granulací. Dále to byla keramika zvané bucchero /bukéro/, z černé kovově lesklé hlíny, s figurálními a ornamentálními reliéfy. (obrázek č. 20)

 

Použitá literatura a zdroje

Burian, Jan: Řím, světla a stíny antického velkoměsta. Praha 1970

Mráz, Bohumír: Dějiny výtvarné kultury. Praha 2002

Keller, Werner: Etruskové. Praha 1974

Burian, J., Mouchová, B.: Záhadní Etruskové. Praha 1966

Staňková, J., Pechar, J.: Tisíciletý vývoj architektury. Praha 1979

Strong, D.: Antické umění. Praha 1970

Informace o článku

Tagy: (Přidat tag)
Autor: Alena Biskupová | Napsáno: 15. 10. 2010, 10:56
Zavřít