Druhá republika

Politický vývoj

V prvních týdnech existence druhé republiky se její mocenskopolitický systém od systému předmnichovského prakticky nelišil. Soustava ústředních orgánů zůstala v podobě předepsané ústavou z roku 1920. v mechanismu mocenských struktur však byly jejich kompetence podstatně modifikovány. Zcela změněná atmosféra vedla k téměř okamžité, dalekosáhlé státní restruktualizaci, která zasáhla všechny oblasti společenského, politického, sociálního, hospodářského i kulturního života. Ke zjednodušování a sjednocování docházelo ve všech oblastech. Vnitropolitický vývoj spěl k autoritativní demokracii, v níž zákonodárná i výkonná moc spočinula v rukou prezidenta a vlády.¨

Proces přeměny politického života druhé republiky probíhal ve dvou zřetelně oddělených fázích. První se uzavírala zformováním dvou nových politických stran – Strany národní jednoty (dále jen SNJ) a Národní strany práce (dále jen NSP), druhá počínala volbou prezidenta a nástupem nové vlády. Další významný mezník, který podstatně radikalizoval vnitropolitický vývoj, představovala návštěva ministra F. Chvalkovského v Berlíně v lednu 1939. nejmarkantnější znak totalitní přeměny státu zřejmě představovala jeho nová zahraničněpolitická orientace. Praha spoléhala především na Berlín a jeho spolupráci s britskými konzervativními kruhy.

Mnichovská dohoda vytyčila I.-IV. pásmo českého, moravského a slezského pohraničí, které německá branná moc obsadila mezi 1. a 7. říjnem 1938. V. pásmo, zahrnující území „převážně německého charakteru“ a plošně přesahující součet všech předchozích, bylo připojeno do 10. října 1938. Jeho vymezením byl v Berlíně pověřen výbor, složený ze signatářů Mnichovské dohody a Československa, jenž měl nejpozději do konce listopadu vyznačit plebiscitní oblast, dočasně zajištěnou mezinárodními jednotkami. Zatímco československá strana prosazovala jako základ plebiscitu území obývané Němci ze 75 %, požadoval Berlín pouhou prostou většinu, tedy 51 % a to podle sčítání lidu z roku 1910. Německo tak mohlo připojit i čistě česká území, k nimž patřilo Chodsko, Jilemnicko, Jindřichohradecko, Novojičínsko nebo Břeclavsko. 8. října 1938 obsadila německá branná moc Petržalku. Po 13. říjnu 1938 vznikla kvůli přesnému vymezení hranic samostatná německá a česká delimitační komise. Státní hranice s Německem byla 21. října 1938 prohlášena za definitivní. O měsíc později, 22. listopadu, došlo v Berlíně k podpisu hraničního protokolu. Závazné vymezení hranic, od něhož se odvíjela jejich garance, mělo být parafováno 19. ledna 1939 v Drážďanech. Berlín však schůzku odvolal. Německo celkově obsadilo 28 680 km2. téměř beze zbytku byla Německu předána opevnění, budována od roku 1935 nákladem 2,567 miliardy Kč. Souběžně s německým záborem připojilo 2. října 1938 Polsko na základě ultimáta ze 30. září 1938 dvě třetiny českého Těšínska. Následovaly části Frýdecka, Jablunkovska a posléze i ostrůvky na Oravě, Spiši, Kysuci a Šariši – celkem 1086 km2. 2. listopadu1938 bylo vídeňskou arbitráží Maďarsku přiznáno jižní území Slovenska a Podkarpatské Rusi o rozloze 11 830 km2. jediným sousedem, který vůči Praze nevnesl územní požadavky, bylo Rumunsko. Z původních 140 508 km2 ztratilo Československo 41 596 km2.

30. září 1938, krátce poté co československá vláda přijala Mnichovskou dohodu, protestovala proti této skutečnosti u prezidenta skupina radikálních poslanců, členů Výboru na obranu republiky, v čele s jeho předsedou Ladislavem Rašínem. Tento výbor vznikl 21. září 1938 z podnětu několika členů poslanecké sněmovny, v případě demise druhé Hodžovy vlády se měl stát základem vlády obrany republiky. Audience se dále zúčastnili V. Klíma, J. Stránský, F. Richter, J. David, J. Tykal, B. Stašek a K. Gottwald. 1. října 1938, ve chvílích, kdy německá branná moc zahájila okupaci I. pohraničního pásma, se náčelník hlavního štábu gen. Krejčí, předseda vlády a generální inspektor čs.

Armády gen. J.Syrový, sborový velitel gen. S. Ingr a zemští velitelé – generálové S. Vojcechovský, Luža a L. Prchala – znovu snažili pohnout prezidenta, aby nařídil obranu pevností. Část členů Výboru na obranu republiky vyzývala k převzetí moci armádou, nová vláda měla být vtvořena i za cenu státního převratu. 2. října 1938 tak došlo k poslednímu pokusu o zvrácení stavu nastoleného Mnichovem, tzv. Zenklovu puči. Schůzky radikálů s představiteli generality, která se uskutečnila u ministra P. Zenkla, se vedle zástupců Výboru na obranu republiky účastnili rovněž exministr J. Nečas, legační rada H. Masařík, úředník ministerstva zahraničních věcí a blízký spolupracovník prezidenta Beneše H. Ripka, advokát Chytil, gen. L.Prchala a plk. E.Moravec. Předmětem diskuse bylo převzetí moci a personální složení nového kabinetu, který by okamžitě zastavil odstupování dalšího území. Bezohlednou akci za každou cenu požadovali zejména poslanec Rašín, Moravec a Ripka. O přímou vojenskou intervenci požádala Zenklova skupina dokonce i sovětské vyslanectví. Pokus o „puč“, který nakonec nepřekročil verbální rovinu, skončil 3. října 1938.

4. října 1938 došlo k rekonstrukci vlády gen. Syrovéh. Poslední vláda první republiky byla doplněna o vojáky a některé odborníky. Část rezortů se sloučila, počet křesel klesl o šest. Vládní priority představovaly především nová organizace správy, široká decentralizace, založená na spolupráci autonomních orgánů Slovenska a Podkarpatské Rusi a péče o rozvoj hospodářství, především zaměstnanosti. Zahraniční závazky tkvěly zejména ve splnění závěrů mnichovské dohody a následné normalizace vztahů se sousedními státy. 5. října 1938 abdikoval prezident Beneš, kterého Berlín označil za jednu z hlavních překážek zlepšení vzájemných vztahů. V exprezidentově vile v Sezimově Ústí proběhlo mezi 11. a 20. říjnem 1938 několik porad, na nichž byly položeny základy budoucího Politického ústředí (dále jen PÚ). S vypuknutím války počítal Beneš v horizontu 2-3 let a své nejbližší spolupracovníky žádal, aby s ním zůstali v kontaktu a informovali jej o vnitropolitickém vývoji. 6. října 1938 schválilo vedení HSLS jménem sjednocené slovenské politické reprezentace tzv. Žilinskou dohodu, požadující autonomii Slovenska. Téhož dne byl ministrem pro správu Slovenska jmenován místopředseda HSLS J. Tiso, který se 7. října 1938 stal předsedou slovenské autonomní vlády. 9. října 1938 zastavilo slovenské ministerstvo vnitra činnost Komunistické strany Československa a 16. listopadu 1938 sociální demokracie. Pod hrozbou zákazu donutila HSLS – s dočasnou výjimkou Slovenské národní strany (SNS)- ostatní slovenské politické strany ke sloučení. Na přelomu listopadu a prosince byl na Slovensku zaveden systém jedné politické strany – HSLS, která po jistou dobu užívala přídomek SSNJ – Strana slovenské národní jednoty. Vedle HSLS byla povolena pouze Deutsche Partei in der Slowakei (F.Karmasin) a Szlovenszkói magyar párt (J.Esterházy). 11. října 1938 byla jmenována autonomní vláda Podkarpatské Rusi v čele s A: Bródym. První zahraniční cesta ministra ZV F.Chvalkovského vedla ve dnech 13. a 14. října 1938 do

Berlína. Obdržel zde seznam 21 bodů, po jejichž splnění mohla druhá republika očekávat přátelský poměr Německa. Chvalkovský deklaroval prioritní zájem Prahy po úzkých stycích se třetí říší a přislíbil mimo jiné zrušení spojeneckých smluv, redukci armády, vyloučení židovského vlivu, umožnění stavby exteritoriální dálnice Vratislav – Vídeň a kanálu mezi Odrou a Dunajem, povolení činnosti NSDAP a zákaz KSČ. Chvalkovský se vrátil s přesvědčením, že zahraniční politika druhé republiky bude napříště politikou rezignace malého neutrálního státu.20. října 1938 zastavila vláda činnost KSČ (rozpuštěna byla 27. prosince 1938, její předseda K. Gottwald emigroval již 9. listopadu 1938 a počátkem prosince 1938 odešli další představitelé R. Slánský, J Šverma, V.Kopecký, B.Šmeral a B.Köhler. 21. října 1938 schválil Hitler tajnou směrnici o likvidaci zbytku Československa, k níž mělo dojít v případě, že by se jeho politika stávala vůči Německu nepřátelskou. O den později odešel do exilu exprezident Beneš. Ústřední výkonný výbor sociálnědemokratické strany rozhodl o vystoupení ze Socialistické dělnické internacionály, čímž protestoval proti francouzským socialistům, kteří podpořili politiku Daladierovy vlády, a A. Bródy požádal Prahu o vypsání plebiscitu, jehož cílem bylo připojení Podkarpatské Rusi k Maďarsku. Po tomto kroku byl odvolán a zatčen. 26. října 1938 došlo k jmenování druhé podkarpatoruské autonomní vlády v čele s A. Vološinem, jež 28. října 1938 vydala výnos o zastavení činnosti všech politických stran a jejich složek. Ponechána byla pouze Ukrajinská centrální národní rada (po 2. listopadu 1938 Ukrajinská národní rada). Dne 31. října Hitler zřídil župu Sudetenland se sídlem v Liberci. Župním vedoucím se stává Henlein, jeho zástupcem Frank. Henleinova strana SdP musí být do 5. listopadu převzata do nacistické NSDAP.
2. listopadu byla vídeňskou arbitráží stanovena jižní hranice Slovenska a Podkarpatské Rusi. Budapešť začala své územní požadavky prosazovat bezprostředně po Mnichovu. Již druhého října 1938 zaslala Praze nótu s dotazem, kdy chce zahájit jednání v zájmu zajištění práva maďarské menšiny na sebeurčení. Československá strana vyjádřila připravenost k přímým jednáním a navrhla vytvoření společné komise. Zástupci HSLS se snažili zabránit územním ústupkům, projevili však ochotu řešit maďarskou otázku na principu široké autonomie. Mezi 9. a 13. říjnem 1938 došlo v Komárně k bezvýslednému jednání mezi zástupci ústřední, slovenské, podkarpatoruské a maďarské vlády, která požadovala odstoupení pásma zahrnující Bratislavu, Levice, Nitru, Košice a Mukačevo a současně plebiscit na dalších územích. Československá strana tyto nároky striktně odmítla a prosazovala stejná kritéria jako v Berlíně (za maďarská měla být považována ta území, která obývali Maďaři ze 75 % podle sčítání lidu z roku 1930). Maďarský vyjednavač, ministr zahraničních věcí K.Kánya, nakonec jednání opustil a Budapešť se vzápětí s žádostí o podporu obrátila na Itálii. Patovou situaci vyřešilo až jednání německého ministra ZV von Ribbentropa 28. října 1938 v Římě, kde byla definitivně vyloučena možná maďarsko-polská hranice a z ní plynoucí likvidace Podkarpatské Rusi. Řešení sporu se zhostily Německo a Itálie; Francie a Velká Británie demonstrovaly nezájem. Oficiální návrh na arbitráž podala Budapešť 24. října 1938. Maďarsko i druhá republika deklarovaly připravenost podřídit se rozhodčímu výroku 30. října 1938. Vídeňská arbitráž přiznala 2. listopadu 1938 Maďarsku 92 % území, na něž vzneslo nároky v Komárně.

V pomnichovském Československu neexistovala žádná reálná politická síla, která by trvala na zachování dosavadní struktury stranickopolitického života. Reforma stranického systému druhé republiky vycházela z předpokladu, že dosavadní model bude nahrazen dvěma velkými stranami. Procesu zjednodušování se hned zpočátku snažily chopit Národní Liga a Národní obec fašistická (dále jen NOF), pozadu však nezůstalo ani Národní sjednocení (dále jen NSj) a agrárníci. Vůdce NOF R. Gajda deklaroval zřízení Národního tábora československého (NTČ), jehož program navrhoval nejen zrušení stávajících politických stran a jejich nahrazení stavovskými organizacemi, ale kalkuloval i s vyloučením bývalých politiků z veřejného života, řešením židovské otázky a provedení revize majetku vládních a stranických činitelů. Sociální demokraté předpokládali spojení s národními socialisty a současně očekávali vznik konzervativně liberální strany. KSČ přišla s návrhem na spojení s národními socialisty a lidovci. Představitelé národních socialistů se ovšem potřebného konsensu nedobrali. Před tím než v drtivé většině splynuli s pravicí, vzniklo z jejich iniciativy 9. listopadu 1938 Hnutí národní spolupráce a obrody. 11. listopadu 1938 zastavila vláda činnost Vlajky. V polovině listopadu nabylo reálných kontur sjednocení pravice a středu. Úkolem SNJ, jejíž jádro tvořili agrárníci, bylo soustředit většinu politických, převážně nesocialistických stran. Předpokládala se i účast extrémních nacionalistů, například Národní Ligy, NOF. Proces vzniku SNJ, která se oficiálně ustavila 17. listopadu 1938, podpořilo NSj a posléze i lidovci. V Čechách a na Moravě se stabilizovala hegemonní pozice pravicových a výrazně nacionálních sil.

Po vyhlášení zákonů o autonomii Slovenské krajiny a Podkarpatské Rusi, k němuž došlo 22. listopadu 1938, byl oficiální název země změněn na Česko-Slovensko. Podkarpatská Rus byla přejmenována na Zakarpatskou Ukrajinu. Koncem listopadu 1938 se zformovalo I. ilegální ústřední vedení KSČ ve složení Klíma, Synek, Zika a Urx.30. listopadu 1938 byl prezidentem republiky zvolen Emil Hácha. V zápětí podal demisi své vlády premiér Jan Syrový. Ještě téhož dne pověřil prezident sestavením nového kabinetu předsedu SNJ R. Berana, k jehož jmenování došlo 1.prosince 1938. Současně s vládou ústřední byla jmenována druhá autonomní vláda Slovenské krajiny a třetí autonomní vláda Zakarpatské Ukrajiny, opět v čele s Tisem a Vološinem. Zvolení prezidenta a jmenování vlád lze interpretovat jako další z řady stabilizačních prvků, k nimž politická reprezentace spěla od poloviny listopadu. Potvrzuje to i oficiální vznik státotvorné opozice, která se pod vedením sociálních demokratů ustavila 11. prosince 1938 v NSP (původně nesla název Národní strana pracujícího lidu). Jejím úkolem bylo koncentrovat zbytky demokracie, tzn. stoupence Beneše a členy vlivných obcí sokolské a legionářské. Přes značný příliv bývalých komunistů, který novou stranu do jisté míry radikalizoval, se NSP ústy svého předsedy A. Hampla vymezovala vůči SNJ nejen jako nutný orgán kontroly, ale jako nutný orgán spolupráce. Skutečnou opozici proto tvořili nezařazení poslanci, výrazně nacionálně orientovaní L.Rašín a V.Klíma a někteří sociální demokraté, sdružení kolem Dělnické akademie a Petičního výboru „Věrni zůstaneme“(PVVZ). 12. prosince 1938 skončila na území Čech, Moravy, Slezska a Slovenské krajiny ostraha hranic ( na Zakarpatské Ukrajině byla odvolána 15. února 1939 ). 14. prosince 1938 rozpustila slovenská vláda Slovenský Sokol, jehož majetek připadl Hlinkovým gardám.

15. prosince 1938 schválilo Národní shromáždění zmocňovací zákon. Ke směrnici o likvidaci zbytku Československa doplnil 17. prosince 1938 Hitler dodatek, v němž konstatoval, že případná akce musí být definovatelná jako pacifikační, a nikoli jako válečná, a proto smí být provedena bez mobilizace pouze mírovými silami. 18. prosince 1938 proběhly volby do slovenského sněmu, během nichž byla předložena jednotná kandidátka HSLS-SSNJ. Konalo se i „referendum“, které mělo zodpovědět otázku, zda voliči chtějí svobodné Slovensko (pro Čechy a Židy byly zřízeny oddělené volební místnosti). 23. prosince 1938 vydala vláda nařízení o politických stranách, podle nějž mohly být nové politické subjekty zakládány pouze s jejím povolením.

O utvoření samostatného slovenského státu pod německou ochranou se radikálové, reprezentovaní A. Machem, F.Ďurčanským a V.Tukou, kontinuálně snažili od Žilinské dohody. Již 28. září 1938 předalo vedení HSLS polskému vyslanci návrh na vytvoření polsko-slovenské popřípadě polsko-slovensko-maďarské unie, která měla vzniknout v případě vojenské porážky Československa. S dlouhodobým setrváním ve svazku s Čechy nepočítalo ani umírněné křídlo HSLS. Tisova koncepce evoluční cesty k nezávislosti spočívala v tom, že Slovensko zůstane součástí druhé republiky tak dlouho, dokud mu to bude vyhovovat. Situaci se mezi 26. a 31. prosincem 1938 rozhodl osobně sondovat prezident Hácha, který v Tatranské Lomnici vedl jednání se zástupci slovenské vlády. Rozhovory byly nezávazné a nevyplynuly z nich žádné konkrétní závěry. 10. ledna Andro Hencke intervenuje u ministra Chvalkovského, aby čes. vláda uznala režim generála Franka ve Španělsku. Ihned o tom informoval Berlín :Pan Chvalkovský vysvětlil, že německý krok vítá, protože odpovídá i jeho přání. Pro Česko-Slovensko je tato věc trochu obtížná, protože v Praze se dosud zdržuje rudý  španělský akreditovaný vyslanec. 18. ledna se poprvé sešel slovenský sněm, na němž podala demisi druhá Tisova vláda. K její rekonstrukci došlo 20. ledna 1939, opět pod Tisovým předsednictvím. 21. ledna 1939 přijal Ribbentrop v Berlíně Chvalkovského. Z jednání vyplynulo, že nejen československý model autoritativní demokracie, ale ani kurs Beranovy vlády nepovažuje Německo za akceptovatelný. Ribbentrop vytýkal Chvalkovskému mírný postup cenzury c českém tisku, minimální počet propuštěných „benešovců“ z úřadu, vznik nové maffie, propouštění Němců z důležitých vojenských podniků, váhavý postoj vůči Židům. Berlín po druhé republice požadoval: 1. vypovězení spojeneckých svazků a plnou neutralitu 2. vystoupení ze Společnosti národů 3. provádění zahraniční politiky v souladu s Německem a připojení k Paktu proti Kominterně 4. odstranění zbytků Benešova režimu a Židů, propuštění úředníků, proti nimž má Říše námitky, a vydání protižidovských zákonů podle norimberského vzoru 5. demobilizaci vojska, snížení stavu a rozpočtu armády na minimum 6. odstoupení části zlata a rezerv Národní banky československé 7. nebudování průmyslu, který by konkuroval sudetskému, a otevření trhu zboží vyrobeného v Sudetech 8. splnění všech požadavků Němců,kteří zůstali v českých zemích, ponechání všech Němců na jejich místech, vyloučení Židů ze všech vztahů s Němci, zajištění dobrých vztahů mezi Němci v Česko-Slovensku a česko-slovenskou vládou a odstranění všech osob, jež tomu brání. 9. zajištění dobrých vztahů mezi Prahou a Berlínem ve věcech hospodářských, kulturních a zvláště politických 10. přijetí stejné ideologie, jakou mají Němci.

Československá vláda vzápětí přistoupila na plnění řady z těchto požadavků a podstatně utužila vnitropolitický režim, čímž jednoznačně deklarovala totální podřízenost Německu (smlouva o spolupráci mezi československou policií a gestapem, povolení činnost NSDAP, užívání hákového kříže, průjezd branné říšské moci československým územím, uvolnění 481 milionů Kč Říšské bance, sjednocení a zpřísnění cenzury, zastavení vybraného liberálního demokratického tisku, upřesnění definice Žida, návrh na řešení židovské otázky, zrušení branné pohotovosti států, snížení počtu divizí, podle belgického vzoru byl připraven návrh neutrality).

12. února 1939 požádal Tuka při audienci u Hitlera o hospodářskou pomoc a podporu vyhlášení slovenské samostatnosti. Na konci února upozornil Göring slovenskou vládní delegaci vedenou Ďurčanským, že hospodářskou pomoc poskytne Berlín pouze na základě vyhlášení samostatnosti. 16. února 1939 schválila programová komise SNJ nebývale radikální program, kalkulující s likvidací NSP a jednoznačně směřující k zavedení tuhého autoritativního systému. Společnost měla být rozčleněna do 6 stavů – zemědělství, průmysl a živnosti, peněžnictví a obchod, doprava, svobodná povolání, veřejní zaměstnanci. Z hlediska zahraničněpolitického mělo pro Česko-Slovensko existovat jediná volba – Německo. 22. února předložila druhá republika signatářům mnichovské dohody vedle deklarace o neutralitě také memorandum, připomínající závazek mezinárodních garancí československých hranic, plynoucí z dodatku dohody. 28. února 1939 Německo udělení garancí odmítlo v odpovědi na verbální nótu Francie a Velké Británie, obě velmoci pak odvíjely svůj postoj od německé negace. Ve dnech 28. února až 3. března 1939 vyslalo do Berlína československé MZV přednostu Chvalkovského kabinetu Masaříka, aby u státního tajemníka von Weizsäckera sondoval další vyhlídky československo-německého poměru a projednal s ním účast reprezentanta německé menšiny E. Kundta v československé vládě. Weizsäcker jej však nepřijal, Masařík hovořil pouze se šéfem československé politické sekce ministerstva zahraničí Altenburgem. Druhá republika přestala být Berlínem považována za partnera. 2. března 1939 bylo schváleno vládní nařízení o zřízení kárných pracovních táborů. 6. března 1939 došlo k reorganizaci autonomní vlády Zakarpatské Ukrajiny, což byl poslední pokus Prahy o konsolidaci tamních poměrů.. premiérem nadále zůstal Vološin. 7. března 1939 přesvědčoval německý emisar Seyss-Inquart v Bratislavě Tisa a Sidora, aby vyhlásili státní samostatnost Slovenska. Ústřední vláda přistoupila k radikálnímu řešení. Jeho inspirátore byl ministr Eliáš, jenž vycházel z předpokladu, že má-li se Česko-Slovensko rozpadnout, pak pouze mocenským zásahem Německa. V noci z 9. na 10. březen 1939 odvolal prezident Hácha z funkce předsedy vlády Tisa a další tři ministry. Moc převzala armáda pod velením generálů Homoly a Vojty. Tzv. Homolův puč situaci místo očekávaného uklidnění pouze vyostřil. Po problémech se zformováním nové autonomní vlády v čele s J.Sivákem byl 11. března 1939 předsedou slovenské vlády jmenován Sidor, který odolal tlaku vlastních radikálů (Murgaš a Ďurčanský) i německých emisarů (Keppler,Seyss-Inquart) a bezprostřední vyhlášení samostatnosti odmítl. 12. března 1939 informoval plk. F.Moravec ministry J.Syrového, Eliáše, Chvalkovského, že německý zásah proti Česko-Slovensku je téměř jistý; předsednictvo vlády však nezaujalo jednoznačný postoj. 13. března 1939 přijali Hitler a Ribbentrop expremiéra Tisa s Ďurčanským a Karmasinem. Hitler konstatoval, že se definitivně rozhodl vyřešit český problém, a proto se Slovenskou musí buď osamostatnit a požádat o německou ochranu, nebo se Německo přestane zajímat o jeho osud. Vzápětí požádal Tiso premiéra Sidora o svolání slovenského sněmu a 14. března 1939 informoval poslance o svých berlínských rozhovorech. Sidorova vláda podala demisi a sněm odhlasoval návrh zákona o samostatném slovenském státě, premiérem byl zvolen Tiso. V odpoledních hodinách 14. března 1939 obsadily první jednotky německé branné moci Moravskou Ostravu, Vítkovice, Frýdek-Místek. Ministr Chvalkovský, který chtěl původně do Německa odcestovat sám, protože byl přesvědčen, že dokáže očekávanému tlaku odolávat lépe než Hácha, nakonec vyjednal prezidentovo přijetí přímo Hitlerem. Neinformovaný a nepřipravený Hácha opouštěl Prahu s přesvědčením, že bude jednat o situaci na Slovensku a případně o hospodářské a vojenské dohodě. V brzkých ranních hodinách 15. března 1939 byli Hácha a Chvalkovský donuceni vyjádřit souhlas s okupací českých zemí, jež byla uskutečněna během 12 hodin. 14. března 1939 proklamovala nezávislost ministerská rada vlády Zakarpatské Ukrajiny. O den později byla v Chustu zvolena nová vláda v čele s J.Révayem, která přejmenovala Zakarpatskou Ukrajinu na Karpatskou Ukrajinu a zároveň žádala o německou a italskou ochranu. Budapešť ovšem začala Karpatskou Ukrajinu okamžitě obsazovat. Karpatoukrajinská vláda i prezident Vološin se uchýlili do Rumunska, kde sondovali možnosti  připojení. Po odmítnutí se snažili o získání autonomního statutu v rámci Maďarska. 15. března 1939 se NOF,ANO a Vlajka pokusily v Praze o puč, při němž došlo k obsazení budovy parlamentu. Nově ustavený Český národní výbor (dále jen ČNV) v čele s gen. Gajdou se snažil o odstranění vlády a převzetí moci. Jeho proklamaci podpořili i někteří zástupci SNJ a NSP. ČVN automaticky zanikl 23. března 1939 založením Národního souručenství (dále jen NS), jež se po vyhlášení protektorátu stalo jedinou českou politickou stranou. 16. března 1939 došlo v Praze k vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Výkonná moc byla na dobu jednoho měsíce svěřena vojenské správě v čele s veliteli okupačních vojsk, generály Blaskowitzem (Čechy) a Listem (Morava). Šéfem civilní správy se stal Henlein. Do 18. března 1939 byla po boji s jednotkami československé armády a Karpatské Síče dovršena okupace Karpatské Ukrajiny maďarskými vojsky.

Ústavní a správní vývoj

Nejvýznamnější mezníky ústavního a správního vývoje druhé republiky představovaly nesporně Žilinská dohoda, uzákonění autonomie Slovenské krajiny a Zakarpatské Ukrajiny a přijetí zmocňovacího zákona. Vzhledem ke skutečnosti, že po celou dobu trvání Česko-Slovenska platila ústava z roku 1920, je možno drtivou většinu rozhodnutí zákonodárných a výkonných orgánů pomnichovské republiky označit za protiústavní a z právního hlediska zpochybnitelnou. Zcela pominuta byla premisa, podle níž území Československé republiky tvořil jednotný a nedílný celek, jehož hranice mohly být měněny pouze ústavním zákonem, tzn. na základě hlasování třípětinové většiny všech členů obou sněmoven. Exemplární příklad představovalo schválení ústavních zákonů o autonomii Slovenské krajiny a Zakarpatské Ukrajiny, které nebylo přijato předepsanou kvalifikovanou většinou. Od počátku bylo rovněž neplatné jmenování Tisa ministrem pro správu Slovenska, neboť neexistovalo příslušné ministerstvo.

Práce na přípravách nové ústavy byly zahájeny ještě v první polovině října 1938. Její návrh, obsahující název a formu státu, volební řád, revizi občanských práv, vymezující postavení prezidenta a podobně, byl údajně hotov do 20. října 1938. Tisk přinesl obsáhlý návrh ústavy, který již předpokládal rozdělení kompetencí mezi republiku a její jednotlivé části. Podle něj měla být zákonodárná moc svěřena třem zemským sněmům, jež se v případě potřeby spojovaly v Národní shromáždění. Senát se skládal z osmi zástupců každé země. Ústřední vládu tvořil předseda, místopředseda a ministři pro společné záležitosti (obrana, zahraničí,finance). Česká vláda měla mít osm, slovenská pět a karpatoukrajinská tři členy. Prezidentu republiky mělo být v době, kdy nezasedal parlament, přiznáno nařizovací právo. Podstatnou revizí mělo projít rovněž volební právo, kde byl dosavadní systém poměrného zastoupení nahrazen systémem většinovým.

3. října 1938 předložil ministr Černák prezidentu republiky ultimátum, podle něhož měla vládní a výkonná moc na Slovensku přejít během 24 hodin do rukou vybraných reprezentantů, určených HSLS. Ačkoliv vláda toto ultimátum odmítla, již následující den jí byla předložena osnova nařízení o ministru pro Slovensko, která navrhovala, aby jeden člen vlády přímo zastupoval slovenské zájmy. 6. října 1938 byla předložena další osnova vládního nařízení, která již předpokládala zřízení slovenské zemské vlády složené z ministrů vnitra, financí, sociální péče, osvěty, dopravy a hospodářství. Měly na ni přejít veškeré pravomoci týkající se Slovenska, jež se nekryly s kompetencí vlády ústřední.

V Žilině probíhaly porady členů zemského zastupitelstva, parlamentních klubů a posléze zasedání výkonného výboru HSLS. 6. října 1938 schválilo vedení HSLS dva dokumenty – vlastní Žilinskou dohodu, která jménem sjednocené slovenské politické reprezentace požadovala okamžitou autonomii Slovenska, a manifest k slovenskému národu, v němž se HSLS označila za jeho politickou představitelku a požadovala jeho jménem právo na sebeurčení a zajištění práva na svobodnou volbu budoucího státního zřízení a života. Ještě téhož dne byl místopředseda HSLS J.Tiso telegraficky jmenován ministrem pro Slovensko. 7. října 1938 došlo ke jmenování pětičlenné slovenské autonomní vlády složené ze zástupců HSLS a agrárníků v čele s J.Tisem. Signatáři Žilinské dohody původně předpokládali, že by slovenská autonomie mohla být ústavně zakotvena ke 20. výročí vzniku republiky. O jejím uzákonění jednali zástupci slovenské vlády a HSLS v Praze 9. a 11. listopadu 1938. zatímco slovenští představitelé trvali na urychleném řešení, česká strana navrhovala postup po etapách. HSLS však kompromis odmítla a po jednání s předsedou ústřední vlády a zástupci koaličních stran vyžadovala ultimativně naplnění Žilinské dohody do 17. listopadu 1938, kdy měl být podle jejích představ zvolen i prezident. Pokud by Praha tento požadavek neakceptovala, měl se sejít slovenský sněm a rozhodnout o osudu Slovenska zcela nezávisle. Intenzivní jednání mezi českou a slovenskou politickou reprezentací pokračovala ve dnech 14.-15. listopadu 1938. zatímco HSLS trvala na nejširších pravomocích a reparacích za údajné škody, jež byly Slovensku způsobeny po 30. říjnu 1918, snažila se česká strana eliminovat z návrhu zákona o autonomii ty prvky, které pokládala za nebezpečné pro jednotu státu, jakým například byla částečná mezinárodní subjektivita Slovenska. Na pořad jednání Národního shromáždění se návrh zákona dostal 17. listopadu 1938. poslaneckou sněmovnou byl zákon schválen 19. listopadu 1938 poměrem hlasů 144:25. 22. listopadu 1938 ho rovněž schválil senát, v platnost vešel o den později. Jeho přijetím byl legalizován stav vzniklý Žilinskou dohodou. Zákon o autonomii Zakarpatské Ukrajiny, vycházející rovněž ze Žilinské dohody, byl sice schválen rovněž 22. listopadu 1938, v platnost však vešel až 16. prosince 1938.

Po Benešově abdikaci mělo být Národní shromáždění podle ústavy svoláno k volbě prezidenta do 14 dnů. Vláda i představitelé koaličních stran se však s přihlédnutím k náročnosti úkolů spojených s naplněním mnichovské dohody rozhodli ji odložit. Jednání o termínu volby a výběru vhodného kandidáta vrcholila počátkem listopadu. Mělo jít o osobnost nadstranickou, bez politické minulosti, přijatelnou pro Čechy, Slováky i Rusíny, akceptovatelnou Berlínem a schopnou zaštítit program obnovy hospodářství. Je pozoruhodné, že HSLS odmítla nabídku, aby se prezidentem stal Slovák. Ačkoliv v úvahu přicházeli například Syrový, Chvalkovský, vyslanci Mastný a Osuský, historik Šusta, skladatel Foerster, podnikatel Baťa nebo zástupci šlechty Schwarzenberg a Lobkowicz, nepodařilo se pro žádného z nich získat dostatečnou podporu. Situace se vyjasnila až 22. listopadu  1938, kdy pod nátlakem přijal volbu docent UK a prezident nejvyššího správního soudu Hácha. 30. listopadu jej Národní shromáždění zvolilo prezidentem Česko-Slovenska 272 hlasy z možných 369.

Přijetí zmocňovacího zákona – jehož nezbytnost s ohledem na potřebu pravomocného a rychlého rozhodování prosazoval již expremiér Syrový – považovala Beranova vláda za jeden ze svých prioritních úkolů. Ústavní zákon o zmocnění ke změnám ústavní listiny a ústavních zákonů republiky Česko-Slovenské a mimořádné moci nařizovací byl Národnímu shromáždění předložen 12. prosince 1938. O 3 dny později ho schválily obě komory parlamentu. Prezident republiky získal právo vydávat dekrety měnící ústavu a provádět kroky, pro něž bylo v běžných podmínkách nezbytný ústavní zákon. Zmocňovací zákon nabyl účinnosti ustavením sněmu Slovenské republiky a jeho trvání bylo omezeno na dva roky. Vláda byla zmocněna činit zákonná opatření, k jejichž schválení měl dávat souhlas parlament. Národní shromáždění se již do rozpadu Česko-Slovenska nesešlo.