Česká próza a drama 80. a 90. let 19. století

V tomto období české literatury převažuje hlavně realistická próza (snaha zobrazit svět takový, jaký ve skutečnosti je). Ze spisovatelů můžeme jmenovat Aloise Jiráska, Jakuba Arbese, dále pak Karel Havlíček Borovský, Karolina Světlá. Vyvíjí se také realistické drama, jehož představiteli jsou bratři Alois a Vilém Mrštíkovi, Gabriela Preissová, Ladislav Stroupežnický a další.

Jakub Arbes  (1840 – 1914)

Byl to novinář, vlastenec, který pochází ze Smíchova. Psal do Národních listů ale byl vyhozen pro své sympatie k dělnickému hnutí. Když se připletl do česko-německé demonstrace, byl zatčen. Po propuštění už ho do novin nepustili, živil se tedy psaním literatury (zábavné), např. psal skandály ze života slavných umělců. Když se do módy dostává Jules Verne a Edgar Allan Poe se svými povídkami, Arbes píše podobné knihy jako oni. Píše rozsáhlejší povídky nového typu, které Neruda nazval jako romaneto (tajemný příběh, který se odehrává v obyčejném prostředí – každá záhada má vysvětlení)

romaneta:

 

SVATÝ XAVERIUS

Obraz svatého Františka Xaverského visí v Praze na Malé Straně v kostele sv. Mikuláše. V obrazu je zašifrovaná mapa, kterou hrdina logickou úvahou rozřeší.

 

NEWTONŮV MOZEK

První česká scifi. Jde o stroj času. Hlavní hrdina se chce vrátit do minulosti, aby našel okamžik, kdy se lidstvo zvrhlo. Hledá ztracený ráj, pronikne až do pravěku, ale nic nenajde. Ráj nikdy nebyl. Šlo o sen smrtelně nemocného člověka.

 

ĎÁBEL NA SKŘIPCI, POSLEDNÍ DNOVÉ LIDSTVA, SIVOOKÝ DÉMON

 

Karolina Světlá (1830 – 1899)

Pochází ze zámožné pražské rodiny, žila v krásném domě na Starém Městě. Její pravé jméno je Johanka Rottová (pseudonym podle vsi Světlá pod Ještědem). Její manžel Mužák (dříve její soukromý učitel) v ní probudil vlastenecké cítění. Mluvila německy, učila se francouzsky. Psala povídky. Ovlivnila ji Božena Němcová (byla ale znechucena jejím nemravným životem). Mohla odejít (již jako vdaná žena) s Janem Nerudou, ale nechtěla s ním utéct do zahraničí, podle ní jsou jako spisovatelé povinni sloužit českému národu.

 

KRESBY Z PODJEŠTĚDÍ

Přestěhovala se na venkov do vesnice Světlá pod Ještědem.

VESNICKÝ ROMÁN

Povídka s realistickým prostředím venkova. Romantická zápletka.

Ovdovělá mlynářka se vdá za mladíka Antoše, který slouží na statku. Antoš ji ale nemá rád (v tom se projevuje realismus). Mlynářka stárne a žárlí na Antoše a děvečku ze mlýna (Sylva) platí za to, že Antoše sleduje. Sylva mlynářku přesvědčuje, že Antoš nemá milenku. Sylva a Antoš se sblíží, mlynářka zešílí. Antoš je vdovec, Sylva si ho ale nechce vzít, protože by se naplnila mlynářčina kletba.

Hrdinka obětuje svou lásku, Sylva je silnější než Antoš, nebezpečí kletby.

 

-         typické pro Karolinu Světlou: muž váhá, žena má jasno

 

KŘÍŽ U POTOKA (1868)

Evička se nemůže provdat za bohatého, nespolehlivého lenocha. Líbí se jí poctivý bratr. Nakonec se provdá za toho staršího a bohatého a pokouší se ho napravit.

 

FRANTINA (1870)

Hrdinka je zvolena rychtářkou. Kdysi měla milého, který se ale ztratil. Nyní se vrátil a chce si ji vzít, je ale vůdcem loupežníků. Může mlčet a vzít si ho nebo ho vydat zákonu. Sama ho tedy zabije.

 

Antal Stašek (1843 – 1931)

 

Byl to prozaik, původně advokát. Vystupuje pod pseudonymem, jeho pravé jméno je Antonín Zeman. Psal romány z průmyslového prostředí, lidé jsou ničeni svou bídou a jiní svou chamtivostí, kritici ho přirovnávali k Zolovi. Jeho syn byl komunista a psal pod pseudonymem Ivan Olbracht.

 

 

Božena Němcová (1820? – 1862)

Narodila se ve Vídni jako Barbora Panklová, otec byl německý kočí, matka česká kuchařka, oba ve službách kněžny Kateřiny Zaháňské. Dětství prožila v Ratibořicích (SV Čechy). V 11 šla do služby zámku ve Chvalkovicích, měla se naučit to, co dívka měla znát – vařit, šít, starat se o děti… s dětmi, o které pečovala, navštěvovala hodiny a vzdělávala se. Čte knihy z knihovny na hradě, je to rozsáhlá knihovny, většinou německá.   V16 provdána za muže o 20 let staršího – Josef Němec (úředník), společně se přestěhují do vlastenecké Prahy a z Barbory se stává Božena. Brzy se stala ozdobou sálů (inteligentní, sebevědomá). Začla psát básně, ty ale byly špatné, později píše „obrázky“ (texty o tom, jak se žilo na venkově). Žila v Domažlicích na Chodsku, kde také napsala první knihu:

 

OBRAZY Z OKOLÍ DOMAŽLICKÉHO

Popisuje každodenní život venkovanů, lidové zvyky, svátky, sociální problémy. Kniha zaujala K. H. Borovského a Božena píše do jeho novin. Básně této knihy jsou líbivé (biedermeierovské) obrázky, ale i obrazy skutečnosti

 

Pohádky

 

NÁRODNÍ BÁCHORKY A POVĚSTI

Liší se od Erbena tím, že její postavy mají vlastnosti (Bajaja, Lada) a jsou složitější, zajímavější.

 

SLOVENSKÉ POHÁDKY A POVĚSTI

Chudí lidé dojdou ke štěstí, bohaté postavy musí projít chudobou, aby dosáhly štěstí.

 

Pohádky napadl Josef Kajetán Tyl – málo poučné. Radil, aby se věnovala současným problémům. Zastal se jí K. H. Borovský (Magdalena Retigová píše poučně, ale hloupě).

Božena Němcová píše ostré články do Národních novin, jak revoluci prožívali venkované. Po porážce revoluce byla ona i manžel osoby politicky podezřelé. Josef získal práci až v Uhrách, Božena zůstala v Praze se 4 dětmi (tím se manželé odcizili). Když Josef přijde o práci, Božena se snaží uživit rodinu, ale nakladatelé ji šidí. Česká společnost se od ní odvrací (nemravný život, politika), manželství se rozpadá, Josef propadl sebelítosti.

Po smrtí syna odejde Božena do Litomyšli, posílá peníze rodině, pracuje až se uštve k smrti. Muž ji před smrtí odvezl do Prahy. Je pohřbena na Slavíně (Vyšehrad).

 

BABIČKA

Próza, rozsáhlá povídka, „obraz“. Vychází v 50. letech 19. stol. (pro Boženu těžká doba), vzpomínky na šťastné dětství, úspěšné v češtině i v němčině. Není to román – postavy se nevyvíjejí, povídka to taky není – příliš komplikované, ani novela – není tam dramatický děj.

Navazuje na OBRAZY Z OKOLÍ DOMAŽLICKÉHO, kde píše to, co vidí. V BABIČCE jsou vzpomínky i tvorba, umělecký obraz ráje dětství.

Barunka = Božena, šťastné, protože je to líčeno z pohledu dítěte. V knize odchází Barunka studovat,  ve skutečnosti ale odešla do služby (studovat odchází, protože Božena chce vytvořit idylický obraz, kde je vše krásné).

Babička (babička Boženy Němcové se jmenuje Magdalena Novotná) přijíždí na Staré bělidlo, každý se na ni těší. Babička je obdaruje, pěkně k nim mluví (babička je představitel přírodního řádu). Stará se o hospodářství. Přijíždí na jaro, kdy se všechno probouzí k životu. Příběhy v průběhu několika let vše se neustále opakuje. Na konci babička umírá, nesou ji od Staré bělidla k zámku. Smrt není děsivá, babička umírá s přáteli, pomalu, pokojně, klidně.

Pověrčivost: oznámit včelám, že babička umřela, aby ji nehledali na jiném světě

Paní kněžna měla zámek v Ratibořicích, v knize není pojmenována, protože je to z pohledu dítěte. Je to vzdělaná dáma, dobrá, chce pomáhat, vychovává sirotka, komtesu Hortensii. Na rozdíl od babičky nedokáže lidem pomoci. Pro Hortensii hledá bohatého urozeného ženicha, ale Hortensie je nešťastná, miluje chudého italského malíře. Babička upozorní kněžnu, že se zmýlila.

Kudrnovi nemají peníze, jsou chudí, jedí kočky. Kněžna jim chce poslat peníze, jídlo, což je ale jen dočasné řešení. Babička napovídá – dát Kudrnovi práci.

Babička i kněžna jsou stejně staré, moudré, ale babička má víc životních zkušeností (idyla). Ve skutečnosti kněžna babičku neznala. Sen o dobré šlechtě. Šlechta se o chudých nic nedozví, protože mezi šlechtou a chudými jsou úředníci a služebníci, kteří podávají zkreslené informace.

Viktorka – příběh nešťastné lásky, která jde za svým milovaným. Ten zemře, ona zešílí a zabije dítě. Nakonec ji zabije blesk. Láska není jen štěstí, příroda je i divoká. Babička nosí Viktorce dárky do lesa. Nakonec se příroda nad Viktorkou smiluje. Po smrti se vrací k lidem, kteří ji měli rádi, pohřbí ji.

Údolí je uzavřené (na jaře kniha začíná i končí), babička je středem kola, kolem ní spousta lidí. Babička nezemřela, jen vyzářila do všech čtenářů.

 

POHORSKÁ VESNICE

Román (česká společnost touží po romanopisci). Kněz Hanuš Březínský najde cestu k poddaným. Chybí skutečná fakta.

 

V ZÁMKU A PODZÁMČÍ

Povídka, která obsahuje idilizaci, ale je líčena chudoba. Založena na kontrastu. V zámku jsou páni, hodní, nic jim nechybí, ale mezi nimi a chudáky je propast. Paní Skočdopolová projíždí, chudáci jí hrozí za kočárem. Projíždí totiž hnusnou vesnicí krásným kočáre (výsměch?). Panské služebnictvo okrádá pány a opovrhuje chudáky. Paní Skočdopolová se ujme sirotka Vojtěcha a udělá si z něj páže. To ale není pomoc – Vojtěch je jen další domácí mazlíček. Upozorní na to lékař, který chodí k chudým lidem, aby je léčil, rozumí jim. Paní Skočdopolová nechápe o čem mluví. Nakazí se cholerou. Po uzdravení mění pohled na svět, pomáhá chudým, zbaví se nepoctivých služebníků a Vojtěcha pošle studovat.

Inspirace pro Franze Kafku: román ZÁMEK (čl. se potřebuje dostat z podzámčí na zámek. Nemůže do zámku ale ani z podzámčí, je uvězněn).

 

DIVÁ BÁRA

Otec je pastevec, Bára s ním žije za vesnicí v přírodě. Je silná, ničeho se nebojí. Lidé ve vesnici se lesa bojí (pověrčivost), závidí, protože je Bára jiná, jsou vypočítaví, netolerantní. Bára pomáhá odstrašit Elišce ženicha převlečená za strašidlo, ale je odhalena. Je tedy zavřena do márnice. Krásný mladý myslivec Báru vysvobodí a vezme si ji. Žijí na okraji lesa. Hledá kompromis.

 

Karel Havlíček Borovský (1821 – 1856)

Narodil se v obci Borová u Německého Brodu (Havlíčkův Brod) v rodině bohatého kupce. Chtěl se stát knězem, vstoupil do pražského kněžského semináře. Zjistil, že se nežádá zbožnost ani láska k bližnímu ani snaha porozumět světu, ale čeká se tupá poslušnost nadřízeným. Tato nesvoboda a potlačování osobnosti ho vedla ke vzpouře, byl vyloučen. Zůstal v Praze, snažil se uživit jako novinář. Nestýká se s českými vlastenci, příliš hlasité vlastenectví je mu protivné. 1842 získá místo vychovatele v Moskvě, pozná tam ale útlak, bídu, nesvobodu a násilí v Rusku. Hodně píše – epigramy a články o Rusku, čte a překládá 1. díl Mrtvých duší od Gogola. 1844 zpět do Čech, stává se novinářem.

OBRAZY Z RUS

Články o Rusku, ukazuje skutečný obraz chudého Ruska, kvůli cenzuře musel něco vypustit.

 

SLOVAN A ČECH

Článek v novinách, kde píše o Ruské nadvládě.

 

Jeho názory jsou nepohodlné, např. kritika povídky Poslední Čech (Josef Kajetán Tyl) – obvinil společnost, že o vlasteneství příliš mluví ale nic nedělá a dále kritizoval českou kritiku literární nebo divadelní (říkalo se, že cokoli napsal Čech je velké – Havlíček proti tomu vystupoval).

Píše také epigramy (krátké satirické verše, jednoduchý lidový verš, snaha vysmát se špatnosti. Rozdělil je do pěti skupin:

 

Církev   proti nesvobodě (psal to už v semináři)

Král       proti absolutistické vládě v Rusku, Rakousku

Vlast             vysmívá se řečem o vlastenectví bez skutků

Múzy             vysmívá se špatným umělcům

Svět             Všechny ostatní (Verba docent, exempla trahunt = slova poučují, příklady přitahují)

(vyšly až po jeho smrti)

 

Psal hlavně do novin Česká včela (to je kulturní příloha Pražských novin). Stává se hlavním redaktorem, poté je odkoupí a v dubnu 1948 vznikne nezávislý deník Národní noviny. Byl zvolen poslancem říšského sněmu, vrací se ale k novinařině. 1849 – poražena revoluce, čeští spisovatelé pronásledováni, ale Havlíček zůstává ve svých novinách, přibývá satirická příloha Šotek, kde už nepropaguje revoluci. Upozorňuje na občanská práva, vláda se ho snaží umlčet – dvakrát soudně, ale Havlíček pokaždé vyhrál. 1850 – zákaz vydávání Národních novin, vydává tedy nový časopis Slovan (skoro všechno píše sám, Češi čtou potají. Havlíček se tedy sám rozhodne, že přestane vydávat Slovana)

 

 

EPIŠTOLY KUTNOHORSKÉ

Soubor článků proti spojení církve se státem, výsměch netoleranci, oslava svobody slova.

Je zakázána.

 

DUCH NÁRODNÍCH NOVIN

Výbor nejdůležitějších politických článků z roku 1848 – 9.

 

16. prosince 1851 tajná policie na příkaz ministra vnitra zatkla Havlíčka a odvezla ho do tyrolského města Brixenu. Nesměl se vrátit. On se ale chtěl vrátit a sliboval, že už se nebude vměšovat do politiky. Po smrti manželky se vrátil domů, psychicky zlomený. Navštěvuje ho jen Božena a Josef Němcovi a Josef Václav Fryč. Umírá na tuberkulózu. Jeho pohřeb se stal národní demonstrací – vlastenci nechali vytvořit věnec z větviček vavřínu (zasluhuje chválu) a trnů (mučedník). Božena Němcová položila tento věnec na rakev. Jeho dcera Zdenka vyrůstala v různých rodinách, zemřela také na tuberkulózu.

 

TYROLSKÉ ELEGIE

Epická báseň, není smutná. Představuje s hořkou ironií své zatčení, s gestem odporu. Děj vzdorovitě humorný, jízlivý, ironický.

 

KRÁL LÁVRA

Ironická, kousavá báseň, humor je smířlivější. Německou pohádku převedl do irského prostředí. Je to o králi, který má oslí uši a aby se to nikdo nedozvěděl, tak je každý holič popraven. Lidé naříkají, ale jinak nic nedělají. Kukulín se mu postaví, stane se jeho holičem. Chce vyzradit královo tajemství. Mnich mu poradí, aby to zašeptal do vrby. Muzikanti z Čech opravují basu – udělají si kolíček z vrby, která zná královo tajemství. Když basa hrála, prozradila královo tajemství.

 

KŘEST SV. VLADIMÍRA

Motiv ruských dějin (vychází z Nestorova letopisu, jak kníže Vladimír přijal křesťanství).

Titul cár – současně panovník a kus hadru. Lidé potřebují nové náboženství, protože nechal utopit Peruna, starého boha, který ho nechtěl poslouchat, a tak vyhlásí konkurz na nové náboženství – vybral si nakonec křesťanství.

Car se nechová k bohovi uctivě, tyká mu, poroučí mu. Život boha není dobrý, bůh slouží carovi. Borovský se bouří proti církvi, která podporuje státní útlak.

 

Josef Karel Šlejhar (1864 – 1914)

Píše pesimistické, skeptické knihy z venkovského i městského prostředí.

 

KUŘE MELANCHOLIK

-         drtící osud člověka, kterému nepřeje štěstí

-         malé dítě přijde o matku a všichni lidé ho odvrhují, překáží jim. Dítě má rádo slabé, nevyvinuté kuře (matku mu  roztrhal dravec), hrají si spolu. Na konci umírá kuře i dítě

-         o bezcitnosti světa

 

 

Karel Matěj Čapek-Chod (1860 – 1927)

významný, oceňovaný český spisovatel (psal o aktuálních problémech své doby) a novinář. Dnes je jeho dílo mrtvé, banální, je ovlivněno Zolou. Původně psal pod jménen Karel Čapek, ale když se objevil nový spisovatel Karel Čapek, přidal ke svému jménu Matěj, a když ani to nepomohlo, tak ten zbytek

 

KAŠPAR LÉN MSTITEL (1908)

-         hlavní hrdina je zedník, který po návratu z vojny zjistí, že jeho přítel je alkoholik a jeho dcera prostitutka. Zapříčinil to stavitel, kterého se Kašpar pokusí zabít. Je obvině, u soudu ničemu nerozumí, spor jde mimo něj. Když má pak možnost promluvit objeví se u něj rychlá tuberkulóza, začne vykašlávat krev a zemře

 

TURBÍNA

-         úpadek podnikatelské rodiny, zvláště dcery Tyldy

 

Ignát HERRMANN

-         městské prostředí, snaží se (neúspěšně) navázat na Nerudu

 

U SNĚDENÉHO KRÁMU

-         dobromyslný kupec se seznámí se ženou, která si ho vezme pro peníze, a když přijde o majetek, tak ho zase opustí. On se oběsí

 

PANTÁTA KONDELÍK A ZEŤ VEJVARA

-         seriálové knihy

-         humorné příběhy rodiny usedlého měšťana

 

Realistické drama

-         hráli se lidové komedie z francouzštiny, žádný velký rozvoj

-         po postavení Národního divadla se spisovatelé začínají věnovat divadlu a tak začínají vznikat nové hry

-         realismus se snaží řešit aktuální problémy – nejlepší způsob, jak to k lidem dostat je divadlo

-         do Národního divadla se dostávají i moravské hry, kterým pražské publikum nerozumělo, byly pro ně syrové. Dnes jsou tyto hry oblíbené, a po čase si je oblíbilo publikum i tehdy.

 

Ladislav Stroupežnický

-         hlavní dramaturg Národního divadla (vybírá hry, které se budou v divadle hrát)

-         do Národního divadla prosadil realistické hry

 

NAŠI FURIANTI

-         2 mladí lidé se chtějí vzít, ale jejich rodiče se nedokáží dohodnout, tak nemohou. Jsou to ale furianti (potřeba být víc než ostatní). Když se dohodnou, pozvou celou hospodu na punč, ale pak se pohádají kdo bude platit – další odklad svatby.

 

ZVÍKOVSKÝ RARÁŠEK

-         není realismus

-         připomíná Noc na Karlštejně

 

Alois Jirásek

-         realistické hry: Otec, Vojnavka, Lucerna

 

Gabriela PREISSOVÁ (1862 – 1946)

Pochází z Čech, ale její život je spojen se Slováckem (Hodonín). Je sirotek, žije u tety, která ji ve 14 letech poslala na prázdniny k příbuzným do Hodonína. Té se Hodonín velmi zalíbil a hlavně jeho folklór. Na Slovácko se vrátila, aby si vzala úředníka cukrovaru Preisse a prožila s ním šťastný život. Píše do novin o moravském folklóru, povídky, romány a divadelní hry ze slováckého prostředí.

 

GAZDINA ROBA

-         švadlena Eva miluje chlapce ze statku, ale nemůže si ho vzít z majetkových a náboženských důvodů. Oba dva si tedy vezmou sobě rovného člověka, ale nežijí šťastně, nemají své partnery rádi. Mánek jde do Rakouska dělat správce na statek, , Eva se rozvede a odchází tam s ním. Mánek se ale nerozvede a rozvod stále odkládá a nakonec se vrátí k manželce. Eva skočí do Dunaje, kde se zabije.

-         roba = žena, gazdina = hospodářova

-         není stylizované nářečí

 

JEJÍ PASTORKYŇA

-         hlavní hrdinkou je sirotek (pastorek) Jenúfa, kterou vychovala zbožná, obětavá žena Kostelnička (pracuje v kostele). Zamiluje se do muže, slabocha, který si nechce Jenúfu vzít kvůli zákazu jeho rodičů a to ani když Jenúfa otěhotní. Kdyby porodila dítě jako svobodná matka, stal by se z ní vyvrhel a z dítěte vyděděnec, což Kostelnička nechce dopustit. Spolu s Jenúfou dítě utají a pak ho zabijí. Zločin ale vyjde najevo a Kostelnička bere vinu na sebe, aby čest Jenúfy zůstala čistá a mohla se v budoucnu provdat

-         velké pobouření publika

Hra byla zhudebněna Leošem Janáčkem, ale hrála se v upravené podobě. Max Brod viděl operu v neupravené, původní podobě a verzi si od Janáčka vyžádal a proslavil ji v Německu a odtud potom po celém světě.