Nacházíte se zde: Galaktis » Články » Výtvarná výchova » Dějiny umění » Architektura 20. st.

Architektura 20. st.

Od prvních let 20. století pokračuje umění v revoluci, započaté koncem předchozího století. Architekti, malíři a sochaři se osvobozují od technických zábran, hledají nové formy, otevírají se „éře strojů“. Jejich díla bývají střízlivější, jakoby „zbavená oděvu“. Vládne moderní umění.

Architekti usilují o využití nových technických vymožeností: staví se ze železobetonu, běžně se používá železo, potom sklo. Tvůrci dokážou těchto materiálů využít vynikajícím způsobem. Walter Gropius, Ludwig Mies van der Rohe, Oscar Niemeyer, Kenzo Tange... I když tito architekti patří mezi nejslavnější ve 20. století, dvě jména jsou citována nejčastěji: Američan Frank Lloyd Wright a Francouz švýcarského původu Charles Édouard Jeanneret, známější pod jménem Le Corbusier. Wright, zamilovaný do přírody, buduje domy tak aby souzněly s okolní krajinou. Dosahuje toho používáním ploché střechy s kombinací materiálů tak odlišných jako je dřevo, cihla a beton. Jednoduché linie, často horizontální, usilují o odstranění hranice mezi interiérem a exteriérem domu. Nové pojetí architektury z počátku našeho století stále něčím překvapovalo! Také Le Corbusier stavěl nejprve rodinné domy. Poté, ve snaze prosazovat nové životní prostředí v souladu s průmyslovou společností, stavěl velké činžovní domy pro vysoký počet obyvatel. V jeho architektuře se stále znovu objevují geometrické prvky a systematické používání betonu. Vliv Le Corbusierův na pojetí bydlení 20. století byl velmi silný.

Obzvláště v první polovině 20. století malíři neustále usilovali o objevování nových věcí, nových zkušeností, o nalezení jiných forem výrazu. H. Matisse a A. Derain zakládají na začátku století nový umělecký směr- fauvismus, který dává přednost jasným barvám na úkor perspektivy a světla. V. Kardinskij, jenž stál u zrodu abstraktního umění, šel ještě dál: barevné skvrny mají hodnotu samy o sobě a nepředstavují ani osoby, ani předměty, ani krajiny… Ve stejné době P. Picasso se svými Avignonskými slečnami a G. Braque dávají základ kubismu: tvary a plochy viděné z různých úhlů jsou rozloženy do faset, do „krychlí“. Konečně jiní malíři, jako M. Ernst a S. Dalí, čerpají inspiraci ze snů, z podvědomí a patří k surrealistům. Tyto různé proudy poznamenaly naše století. Zároveň poskytly významný prostor moha dalším umělcům, často velmi originálním, kteří k žádným směrům nepatří.

Informace o článku

Tagy: (Přidat tag)
Autor: David Kristín | Napsáno: 21. 7. 2009, 17:59
Zavřít