Antika = historické období (poč. 1. tisíciletí př. n. l. – pol. 1. tisíciletí n. l.), ve kterém se vyvíjela řecká a římská literatura.

 

Řecká literatura

Na počátku ovlivněna východními literaturami (Mezopotámie, Féničané), v 7. stol. jsou ústní texty zapsány.

 

1) Archaické období

 

Homér (8.st.př.n.l.) - slepý básník, který zpívá a hraje na lyru. Napsal dva eposy na události Trójské války: Ilias a Odysea (vychází z mýtických představ o světě).

Hrdinské eposy – o známých válečnících, neznáme autora, kořen v lidové slovesnosti

 

ILYAS

- epos o dobývání Tróje, retrospektivní kompozice

Řecký hrdina Achilles, uražený jednáním vůdce řeckého vojska (ten mu odebral válečnou kořist – krásnou zajatkyni), odmítá bojovat. Trójané získají převahu, zastaví je Patrokles oblečený do Achillovy zbroje – je zabit synem trojského krále Hektorem. Achilles se Hektorovi pomstí v boji, jeho tělo pak vláčí před trojskými hradbami.

 

ODYSSEA

Ithacký král Odysseus se vrací z války po deseti letech, poté, co projde řadou dobrodružství (utká se s kyklopem Polyfémem, pobývá u čarodějnice Kirké, přelstí Syrény, vodní obludy Shyla a Charybda…). Po svém návratu vyzve ženichy své ženy na souboj – vítězí.

 

Řecká antická lyrika

- určená k přednášení za doprovodu hudby

 

Sapfo (630 př. Kr.)

Básnířka, která zřídila na ostrově Lesbos Dům múz (dívky z aristokratických rodin se věnují poezii a hudbě.

- milostná a svatební poezie

 

Anakreon (6 st. př. Kr)

- pijácké a milostné verše

Anakreonská poezie = básně napodobující ve středověku Anakreonovy básně

 

Pindaros (6. – 5. st. př. Kr)

- představitel sborové lyriky, autor básní oslovující významné aristokraty

 

Ezop (6. st. př. Kr.)

- historicky nedoložená postava

-tvůrce bajek

 

2) Období attické (5. – 4. st. př. n. l.)

 

Řecké divadlo

 

Divadlo bylo přístupné pro všechny svobodné občany.

Na oslavách boha Dionýsa předváděl sbor pěvců („Chór") písně doprovázené tancem. Z těchto písní se postupně stala divadelní představení.

Ve hrách vystupoval jeden herec (dialog s chórem, chór děj komentoval). Počet herců se zvýšil na tři, hráli pouze muži, měli masky a hrálo se v amfiteátru.

 

Aischylos (525 – 456 př. Kr)

- autor tragédií, dochovala se jen jedna trilogie

- zakladatel řecké tragédie

 

ORESTEIA

- báj o prokletí Tantalova rodu

Po skončení Trójské války se král Agamemnon vrací domů, veze si princeznu z Tróje Kassandru. Ta věští zkázu. Agamemnonova manželka Klytaimestra je králi nevěrná a spolu se svým milencem Aigisthem Agamemnona zabijí. Agamemnonův syn Orestes se vrací a jeho sestra Electra mu řekne, co matka udělala zabije Aigistha i vlastní matku, aby pomstil otce. Útočí na něj však bohyně Litice – Orestes má být za to potrestán. Je poslán před sbor athénských starších, je však osvobozen.

 

Sofokles (496-406 př. Kr.)

- proti demokracii

 

KRÁL OIDIPUS

Oidipus je synem thébského krále Laia. Věštba, že Oidipus zabije otce a ožení se s vlastní matkou – proto měl být Oidipus zabit. Muž, který to měl vykonat, odnese Oidipa do Korintu k jiným lidem, o kterých si myslí, že jsou jeho rodiče. V dospělosti se dozví věštbu a opouští proto své rodiče, aby se to nesplnilo. Po cestě se setká s Laiem a zabije ho. Přijde do Théb, které zachrání před Sfingou. Stane se králem a vezme si svou matku Oikastu. Mor, který Théby schvátil, je trestem za to, že ve městě přežívá Laiův vrah. Oidipus ho chce potrestat, zjistí, že hledá sám sebe, tak se oslepí, aby neviděl následky hrůz, kterých se dopustil. Odchází jako žebrák.

 

ANTIGONA

Mezi Oidipovými syny dojde k boji o moc. Antigona je Oidipova dcera. Jeden ze synů odejde z Théb a vyvolá válku proti Thébám. V této válce oba bratři zemřou. Jejich strýc Kreón chce pochovat pouze toho, který bojoval za Théby, ale Antigona pohřbí i druhého bratra. Kreón se rozhněvá, nechá Antigonu za živa zazdít. Kreónova manželka a syn portestují, zeď je tedy stržena, ale najdou mrtvou Antigonu (oběsila se). Manželka i syn se zabijí.

 

ELEKTRA

Agamemnonova dcera Elektra pomáhá pomstít smrt svého otce.

 

Euripides (480 – 406 př. Kr.)

- vnáší do dramat psychologii

- hlavní postavou jsou ženy (ovládané svými vášněmi, tyto vášně pak rozhodují o jejich činech)

 

MEDEA

Medea pomohla Iasonovy získat zlaté rouno, odchází s ním do jeho vlasti. Žili spolu, měli spolu děti, ale Iason se oženil s jinou mladší něvěstou. Medea se změní v běsnící fúrii. Nevěstě posílá šaty, které na ní shoří. Zabije své a Iasonovy děti, poté i sama sebe.

 

FAIDRA

Zanedbávaná manželka Faidra se pokusí svést svého nevlastního syna. Ten ji ale odmítne. Svému manželovi Faidra řekne, že to byl jeho syn, kdo se ji pokusil svést. Syn je poslán do vyhnanství, kde zemře, jeho snoubenka se zabije a Faidra také.

 

deus ex machina (bůh ze stroje) – Euripides často řeší složité zápletky zásahem jakoby shůry (bůh řeší zápletku)

 

Aristofanes (445 – 388 př. Kr.)

- demokrat

- v jeho hrách vystupují obyčejní lidé, nikoli aristokrati

- píše komedie

 

MÍR

Athénský lid v době občanské války se vydává na cestu za záchranou bohyně Míru, která je vězněna bohyní Války.

 

LYSISTRATÉ

Athénská žena, která nechce válku. Nabádá všechny ženy k protiválečnému postoji a to tak, že ženy odmítají spát se svými manžely.

 

 

V Řecku se rozvíjí i lidové divadlo – frašky.

 

Řecká próza

 

Herodotos (480 – 425 př. Kr.)

-„otec řeckého dějepisu” (historik)

 

DĚJINY

Zapsány příběhy i z mluvené tvorby, proto nevěrohodné. Píše dějiny jako výklad tří linií:

1) rozpor mezi Asií a Evropou

2) růst perské moci

3) historie řecko-perských válek

 

Thukydides (460 – 396 př. kr.)

- historik

 

DĚJINY PELOPONÉSKÉ VÁLKY

Píše o událostech, které sám zažil (paměti, memoáry). Je to spolehlivější zdroj historie než Herodotovy Dějiny.

 

Demosthenes (384 – 322 př. Kr.)

- řečník a politický protivník Filipa II.

- vyzývá Athéňany, aby bojovali proti Filipovi (tzv. filipiky = prudká bojovná řeč)

 

Filozofie = věda, která se zabývá nejobecnějšími zákonitostmi. Filozofové byli velmi vážení.

 

Sokrates

- nic nepsal, uměl vést dialogy co nejvíc logicky a z odpovědí pozorovat srovnání odlišných názorů

 

Platon (427 – 347 př. Kr.)

- filozof, Sokratův žák

- díla ve formě dialogů

 

FAIDROS

Hlavní postavou je Sokrates, rozmlouvá o kráse věcí a ideí, o umění.

 

SYMPOSION

= hostina

- spousta lidí na hostině (mezi nimi i Sokrates) vedou řeč o lásce.

 

- stejně jako Sokrates (ten byl obviněn z kažení mládeže a zabit) kritizoval demokracii

- málo si vážil umění, bylo podle něj zbytečné, myšlenka je přednější než věc

- založil Akademii v Athénách, vzdělávala muže umění filozofickému (6 st. př. Kr.)

 

Aristoteles (384 – 322 př. Kr.)

- navštěvoval Akademii, nesouhlasil s tamějšími názory a tak si založil vlastní školu

- „Vidím to, co je”

- svět je dokonale stvořený a nic se nemá měnit

- ovlivnil středověké křesťanství

- věnoval se politice, různým vědám, poetice (umělecké tvoření), stanovil přesná pravidla, která byla uplatňována až v 18. stol.

- vychovatel Alexandra Velikého

 

POETIKA

-pravidla pro drama – 3 jednoty: 1) jednota děje - expozice (úvod)

kolize (zápletka)

krize (vyvrcholení)

katastrofa (rozuzlení)

2) jednota častu

3) jednota místa – na jednom místě.

 

 

3) Období helénistické (4. – 1. st. př. n. l.)

 

Řecká kultura se rozšiřuje i na území Egypta, Přední Asie a Indie. Má kosmopolitní ráz, čerpá ze všech možných měst (kosmos = vesmír, polis = město). Centrem se stává Alexandrie v Egyptě, kde bylo založeno Museion (dům Múz) a obrovská knihovna (nejstarší katalogy knih).

Literatura se snaží zachytit psychologii každého člověka, upouští od všeobecných společenských problémů, zabývá se rodinou (intimnější témata) => nová komedie.

 

Epikúros

- věřil v Bohy, ale nevěřil v nesmrtelnost ducha („Užij dne”) = epikurejství

 

směr: epikurejství

1. směr: Stoicismus – svět má řád, který je vyjádřen božským rozumem. Každý z nás má kousek božského rozumu = všichni jsme si rovni. Člověk se tímto řádem musí řídit (ctnost) – žije ve shodě s přírodou. Ctnost = umírněnost, nezávidění, přijímání života jaký je, vyrovnanost

 

Theokritos (300 – 260 př. Kr.)

- sicilský básník, zakladatel tzv. idyly (eidyllion = obrázek)

- píše pastýřské idyly o pastýři Dafnisovi (souznění člověka s přírodou) – tvůrce bukolické poezie (určena k předčítání)

 

Idyla původně znamenala drobný básnický obrázek, později označuje báseň líčící bezstarostný život uprostřed malebné přírody i milostné touhy pastýřů.

 

4) Období Římské (1. př. kr. – 5. st. n. l.)

 

- rozvoj řecky psané literatury

- romány – dobrodružné a milostné příběhy, vložené do historických spisů

 

Plutarchos (45 – 125 n.l.)

 

SOUBĚŽNÉ ŽIVOTOPISY

Srovnání Řeků a Římanů, např. Alexandr Veliký a Caesar.

 

Lukianos (120 - 180)

- syrský filozof a satirik

- oslava rozumu a mravnosti, obžaloba bohů

 

HOVORY PODSVĚTNÍ

Pomyslné dialogy mýtických i historických postav (A. Veliký a Hannibal).

 

Langos (2 – 3. stol)

- prozaik, představitel dobrodružného románu

 

DAFNIS A CHLOE

Milostný pastýřský příběh o lásce dvou mladých lidí na ostrově Lesbos.

 

Římská literatura

Římané měli literaturu součástí ústní slovesnosti. Ve 3. stol. př. Kr. se objevuje první zapsaný text. Hrdiny jsou zamilovaní mladíci, dívky, které upadly do otroctví, nevěstky, prohnaní otroci, zklamaní otcové a lakomci. Římané také založili satirickou poezii.

 

1) období archaické (3. – 1. stol. př. Kr.)

 

Titus Maccius Plautus (251 – 184 př. Kr.)

- latinsky psané divadelní hry (komedie)

- inspirované helénismem, lidová zábava

 

LIŠÁK PSEUDOLUS

Otrok Pseudolus je mazaný, dělá si žerty ze svého pána, okrádá ho.

 

KOMEDIE O HRNCI - Lakomec, nikomu nic nepřeje, je potrestán (viz Moliére – Lakomec).

Publius Terentius Afer (194 – 159 př. Kr.)

- náročnější komedie

 

2) zlatý věk (1. stol. př. Kr. – počátek n. l.)

Vládne císař Augustus (chtěl pevně vládnout Římu, platil básníky, aby psali o ctnostech). Maecenas = boháč, který také platí básníky.

 

Gaius Julius Caesar (100 – 44 př. Kr.)

Politik, vojevůdce a spisovatel.

 

ZÁPISKY O VÁLCE GALSKÉ

Hájí zde tažení do Galie jako politickou nutnost pro bezpečnost Říma.

 

ZÁPISKY O VÁLCE OBČANSKÉ

 

Marcus Tullius Cicero (106 – 43 př. Kr)

Řečník, odpůrce republikánů. Jeho projevy vynikají logickou skladbou a pečlivým stylem.

Jeho jazyk byl pokládán v období renesance za vzor klasické latiny.

 

ŘEČNÍK

Zásady, jak dosáhnout úspěchu v řečnictví.

 

Gaius Valerius Catullus (84 – 54 př. Kr.)

První velký lyrický básník (ale i kritické verše). Píše o své lásce Lesbii (Odi et amo – nenávidím a miluji).

 

Publius Vergilius Maro (70 – 19 př. Kr.)

Básník, ve svých dílech propagoval snahy o obrodu římského impéria.

 

ZPĚVY PASTÝŘSKÉ (BUKOLIKA)

Objevuje se i společenská kritika, Soubor 10 idyl dle Theokrita.

 

ZPĚVY ROLNICKÉ (GEORGIKA)

Veršovaná příručka pro zemědělce, oslava rolnické práce.

 

AENEIS

Epos, který je nápodobou Homérských eposů.

Hlavní hrdina Aeneis je syn trójského krále, který utíká z hořící Tróje. Plaví se po moři několik let až k pobřeží Latium (čti lacium). Dobyje tuto zemi a stane se králem. Sestoupí do podsvětí a vidí budoucnost (vládu Augusta).

Vergilius toto dílo vlastně nikdy nedokončil – chtěl proto, aby bylo spáleno. Před zkázou tohoto díla ho zachránil císař Augustus.

 

Quintus Horatius Flaccus (65 – 8 př. Kr.)

Básník i autor eposů se společenskými problémy a často s ostrým kritickým zaměřením.

 

SATIRY

Lyrika, ironizuje vady lidského charakteru.

 

ÓDY

= oslavné verše

Publius Ovidius Naso (43 př. Kr. – 18 n. l.)

Mimořádně talentovaný autor (snad nejnadanější z antické literatury), ale protože mu byl cizí umělecký program, který prosazoval císař Augustus, byl Ovidius vyhnán do vyhnanství na březích Černého moře.

 

LÁSKY

Básnická sbírka, inspirovaná dívkou Korinnou.

 

LISTY HEROIN

Pomyslné dopisy, které píší ženy svým vzdáleným láskám (Penelopa Odysseovi, Medea Iasonovi atd.)

 

UMĚNÍ MILOVAT

Básnická sbírka, parodie didaktické poezie, ve které autor radí ženám i mužům, jak si získat a uchovat lásku.

 

PROMĚNY (METAMORPHOSES)

Soubor 250 bájí, jejichž společným znakem je motiv proměny: nymfa Dafne, která odmítá Apollona, se promění ve vavřín; pyšná matka Niobé, potrestaná smrtí svých krásných dětí, se mění v plačící kámen; věrní manželé Filemon a Baucis po smrti splynou v strom; Caesar se mění v hvězdu, atd.

Pocit pomíjivosti a proměnlivosti světa, důraz na fantazii.

 

ŽALOZPĚVY

Elegické verše – smutek po domově (ovlivnění literatury v době romantismu, např. K. H. Borovský – Tyrolské elegie, Karel Hlaváček – Žalmy, Jiří Orten)

 

3) Stříbrný věk (1. – 6. století n. l.)

 

Titus Livius

Psal dějiny Říma od jeho založení ( OD ZALOŽENÍ MĚSTA – psané příteli formou dopisu). Zdůrazňuje vlastenectví, nesobeckou službu státu.

 

Lucius Annaeus Seneca (4 př. n. l. – 65 n. l.)

- učitel císaře Nerona. Byl filozof, básník, dramatik

- vyznavač stoické filozofie (Stoici srovnávali vzájemný poměr jednotlivých částí filosofie takto: Logika je skořápka, fyzika je bílek a morálka žloutek, nejdůležitější část vajíčka. Nejdůležitější ctností je žít v souladu s rozumem a přírodou. To je označováno jako blaženost.)

- obviněn ze spiknutí a donucen k sebevraždě

- pokoušel se psát i tragédie

 

ŠÍLÍCÍ HERKULES, TRÓJANKY, FAIDRA

Tragédie složené na tradiční řecké náměty, v nichž je potlačena psychologie postav. Vyznačují se monology, vzýváním mrtvých a popisy sebevražd.

 

O DUŠEVNÍM KLIDU